Dojmem snaživé gymnazistky působící Kateřina Kočí, mladá politička Věcí veřejných, zpochybnila ještě před vánočními svátky protikorupční fasádu stávající vládní koalice. Mladá veverka měla proč být pod stromeček zneklidněna, vždyť s kabinetem cloumal skandál milionový. Pardon, miliardově tunelářský, se zeleným nádechem. Hlavu stál ministra životního prostředí a místopředsedu ODS v jedné osobě, prvního představitele této funkce, jemuž náklonnost větší než malou projevoval Václav Klaus.

Očividná snaha zamést drobky z ambiciózní reformní kuchyně pod koberec tentokrát plně nevyšla. Přestože jsme do omrzení slyšeli, hlavně od zkušených politiků, propagaci nejlépe asi v kauze Jiřího Čunka uplatněné metody „nechme to orgánům činným v trestním řízení“.

Záležitost se samozřejmě nakonec zahladila, ačkoliv příležitostně buď po hlavě bitý nebo týmiž lidmi po kotrbě hlazený Libor Michálek otevřeně uváděl, že běží o zlomek stejnorodých křiváren ve státním aparátu. Případ fakticky spadl do propadla dějin „vánočními dohodami“. Či přesněji „nedohodami“, jimž byl patronem první občan, jenž si neupře žádnou příležitost, aby z výšin Hradu přetvářel republiku na poloprezidentský systém. Nyní se zdá, že pod novým předákem Občanské demokratické strany, údajným Panem Slušným, se ódéeska skutečně podobá — ostatně dle dřívějšího Klausova přání — té staré.

Přestože už nehoráznou kauzu smetli mocní z prohýbající se tabule, a to i za pomoci zákonodárného sboru, stále je přeneseně míněná otázka „Kdo se bojí Libora Michálka?“ aktuální. Určitě se krapet ulekl ministr financí s prapodivnou majetkovou minulostí, faktický předseda TOP 09 — a dle zlých jazyků i vlády samé — Miroslav Kalousek. Zvolil proto úsměvné vrtění psem. Aby od svých odpoutal pozornost naštvaného voliče, vyhlásil podání žaloby na bezmála všechny členy Zemanova kabinetu. Prý kvůli starým nevýhodným smlouvám. Zkrátka z vysočinského objímače stromů už pojednou není ten odpovědný politik konce května loňského roku.

Nepočítáme-li samozřejmě voliče, v průzkumech stále více znechucené též formálně Schwarzenbergovou partají, nejvíce by se asi měl úrovně fungování stávajícího kabinetu děsit jeho nejslabší článek. Zkraje zmínění véčkaři. Systematicky napadaní zmatenou ODS, která je teď nejslabší od pro sebe tragického roku 1998. Poslední pak, čeho je johnovcům třeba, aby se bleskově stali vzorným opakováním nedávných politických osudů. Třeba v prosinci roku 2007 zaniklého budovatele kapitalismu, svatouškovské ODA. Anebo loni ve stejný měsíc pozůstalými od přístrojů odpojené Unie svobody-Demokratické unie. Nemluvě o nyní neparlamentní Straně zelených, za Bursíka harašící „Rumlovským odcházením“ kvůli čunkiádě.

Věci výdělečné, tak jsem si zvykl říkat obchodnímu projektu silné bezpečnostní agentury, pílí pravděpodobně k témuž vyústění. Zeleným se nevyzpytatelní „bílí lvové“, trochu připomínající kdysi Zemanem ze všeho kolem uplácanou sociální demokracii, přibližují pokryteckou, neobratnou rétorikou a děláním křoví velkým bratrům ve vládě. Jejich nominální předák, t. č. neúspěšný ministr vnitra, jehož protikorupční strategie dostala právě zelenou, upomíná nechtěně svými výstupy o věcech veřejných na duševní výkony Kateřiny Jacques. Ostatně rovněž její strana zapomněla, že nezanedbatelnou podporu získala od umírněného levicového voliče a voliče frustrovaného despotismem etablovaných. Od voličů po půl roce notně zklamaných, protože podvedených. V naději sežrané (staro)novými dinosaury.