Mezi uchazeče o senátorské křeslo po Jiřím Dienstbierovi patří politik, který jako lídr pražské kandidátky sociální demokracie do městského zastupitelstva prokázal, že odmítá mocenský kartel mezi dvěma nejsilnějšími stranami, paralyzující už dlouhé roky pražskou politiku. Je to jeho syn, Jiří Dienstbier. Tento postoj rezonuje s názory voličů a přinejmenším tou částí vedení sociální demokracie, která si uvědomuje, jak mocný potenciál Dienstbierův étos v době zmítané korupčními skandály má a že se vůbec netýká pouze Prahy.

Kladenští sociální demokraté, kteří ve stylu ne tak vzdáleném pražské verzi kohabitují s kladenskými občanskými demokraty, ho odmítají. Mají svého kandidáta, kladenského místostarostu Zdeňka Syblíka. Ten podle serveru Novinky.cz svou kandidaturu staví na názoru, že by „kandidátem za region měl být člověk, který obvod zná“. Podle jeho názoru „z pozice senátora pak může lobbovat a získávat peníze pro obce ve svém obvodu, stejně jako další podporu“.

Nelze v tu chvíli nevzpomenout na slavný proslov Edmunda Burkea, jednoho z architektů moderní parlamentní demokracie, k bristolským voličům z 3. listopadu 1774.

„Pánové,“ řekl mimo jiné Edmund Burke, který se tehdy ucházel za Bristol o křeslo v britské dolní sněmovně, „parlament není shromážděním vyslanců nejrůznějších protichůdných zájmů, z nichž každý musí hlídat ty své, zprostředkovávat je a hájit proti jiným. Parlament je poradním shromážděním jednoho národa, jenž má jeden zájem, a to zájem celku, nesleduje jednotlivé lokální cíle a neprosazuje lokální názory, nýbrž obecné zájmy společnosti. Jste to vy, kdo jeho člena zvolíte, avšak ve chvíli, kdy tak učiníte, nepřísluší už k Bristolu, ale stává se členem parlamentu...“

Kdyby v hodinách výchovy k občanství chtěl učitel dětem poskytnout výmluvný příklad nepochopení smyslu parlamentní demokracie, lepší kontrast by si nevymyslel. Bohužel, není nikterak výjimečný. Od devadesátých let je zdejší politické klima zaplevelováno předsudkem, podle něhož je ideálním zástupcem volebního obvodu, ať už ve Sněmovní ulici, nebo na Valdštejnském náměstí, ten politik, který nejlépe prosazuje zájmy volebního obvodu (ale mnohdy také svého bydliště) v nepřejícím světě kolem dokola. Který, jak říká kladenský místostarosta Syblík, vylobbuje a získá peníze pro obce ve svém obvodu. Tento názor panuje nejen v případě senátorů, pocházejících z jednomandátových obvodů, ale v jen lehce modifikované podobě i v případě poslanců. Pitoreskním, někdy až haškovským (mám na mysli Jaroslava Haška) podobenstvím tohoto přístupu ke správě věcí a zejména peněz veřejných bývá jednání o tzv. všeobecné pokladní správě, vulgo porcování medvěda.

Jiří Dienstbier, který se uchází o místo zaujímané dosud jeho otcem, je pro změnu příkladem přesně opačného a od Burkeových dob vyzdvihovaného přístupu, totiž nadřazení obecných zájmů a pravidel v rozhodovacím procesu nad zájmem partikulárním. I když se to nezdá, i v době podbarvené především neoliberálním dogmatem je dodržování těchto pravidel klíčovou záležitostí, a bez nich by se i sami neoliberálové brzy stali lovnou zvěří momentálně silnějších konkurentů. Kruciální otázkou je dnes v České republice ze řetězu utržená korupce a klientelismus, vulgo kmotrovská politika, proti níž se Jiří Dienstbier v Praze postavil. Jeho postoj ovšem neměl oslovit pouze Prahu, má obecnou platnost v prostoru i čase.

Nechci v žádném případě zpochybňovat kvality kladenského viceprimátora Syblíka v komunální politice, kde si dost možná vede zdatně a své obci příkladně slouží. Tady však, obávám se, šlápl vedle, i když ho nejspíš okolí ujišťuje, že právě o tohle jde. Nejde.

Lze samozřejmě namítnout, že Burke v onom víc než dvě století starém projevu mluví o ideálním stavu, který nelze nikdy absolutizovat. To však neznamená, že bychom na směřování k němu měli rezignovat. A vůbec nic na tom nemění fakt, že v Bristolu se voliči tenkrát obrátili k Burkemu zády (i když jinde nikoli) a v Praze že sedí na magistrátu pánové Svoboda s Hulinským.