Když mně bylo dvacet, nevěděl jsem spoustu věcí, které má mladý spisovatel a občan vědět. Poznání bylo přitom stejně dostupné jako dnes a jako kdykoli. Teprve daleko později jsem pochopil, že nevědět je jen v malé míře otázka vědomostí. Je to daleko spíš otázka charakteru. Někdo si to prostě umí zařídit, třeba podvědomě zařídit, aby nevěděl.

Naproti tomu lidé mravně pevní nemusejí, ba často ani nemohou znát některá fakta, a přitom se ve své době i v sobě orientují lidsky správně. Jde tedy o to být připraven jako člověk. Jak se toho dosáhne, když k tomu nedostaneme šťastné předpoklady už při narození a v dětství? To je za jakýchkoli poměrů těžké, zároveň však aktuální a základní.

Bez toho ztrácí smysl všecko, všecek společenský život, všecka svoboda a tvorba, ba i samo úsilí o ně. Dodneška s tím nejsem hotov, proto píšu.

Jistě to není jediná cesta ke zrání. To, co na sebe vím, mi brání někomu radit. Kromě toho myslím, že to není k ničemu zcela obecně. Dvacetiletý, který vážně čeká, že mu někdo poví, co si sám se sebou počít a jak žít, je téměř ztracen. Kdo se mu to ve zralém věku zkouší povědět, je ztracen úplně.

Milan Uhde, Brno