Poslední rozmíšky mezi nominálními předsedy ODS a Věcí veřejných Petrem Nečasem a Radkem Johnem o policejního prezidenta mohou veřejnost znovu naplňovat nadějí, že by současná koalice nemusela vydržet. Je to téma, o němž se bude dychtivě diskutovat přesně tak dlouho, dokud Nečasova vláda potrvá, anebo do vypsání termínu řádných voleb.

Původně se zdálo, že cesta k povalení Nečasovy koalice nikudy žádná nepovede; leda bezpříkladně širokou občanskou revoltou. Přece jen většina šestatřiceti hlasů se nepozbývá nijak snadno. I kdyby se Věci veřejné rozlomily na několik kusů, stále by vládě k pohodlnému vládnutí stačilo udržet si přízeň poloviny jejich poslanců, upozorňovali jsme vždy každého, kdo pohlížel na beztvarý Johnův a Bártův marketingový produkt s nadějí, že stejně tak jako přes noc vznikl, přes noc i ztratí vliv, rozpadne se a zmizí.

Tehdy jsme si ještě ale neuměli představit, co všechno v koaličních předácích dříme. Kvůli jejich počínání je celkové klima pro vládu mnohem méně příznivé než vzápětí po volbách, kdy se velká část českého mediálního provozu zalykala blahem, že levice dostala ve volbách za vyučenou.

Ukázalo se, že Petr Nečas není vzývanou lidskou tváří ODS, ale nepříliš obratným a málo rozhodným politikem, krkolomně proplouvajícím mezi různými zájmy svých spolustraníků, který se nedostatek své autority pokouší nahradit ideologickou zarytostí projevující se potřeštěnostmi jako bylo jmenování Romana Jocha poradcem či obhajoba zdiskreditovaného kolegy Drobila.

Vinou svého těžkopádného počínání se velmi rychle zbytečně zbavuje přízně liberální části veřejnosti, která vznik jeho vlády původně vítala s nadšením. Jen případy Joch, Drobil, ale i nepromyšlenost a zbytečná tvrdost většiny škrtů ho stály mnoho voličů, které vehnal do náruče TOP 09, anebo přímo k levici.

Čím dál větší část veřejnosti cítí, že ve skutečnosti toho není příliš mnoho, co by Petr Nečas řídil, o vládu se mu stará Kalousek, o stranu Klaus, bezpečnostní politiku si vzal na starosti Ivan Langer, pražské ODS je vysloveně pro smích. Zůstává tak na něj hašteření s Radkem Johnem, o němž se zřejmě v ODS soudí, že je to soupeř, na nějž by mohl stačit i její současný předseda.

Pravda je, že pomineme-li jednoho australského ragbistu, jehož politická kariéra trvala přesně sedmadvacet vteřin, Radek John zřejmě zlomil všechny známé rekordy v rychlosti likvidace vlastní politické reputace. Od známého zásahu proti terorecesistům, při němž osobně zatkl tramvaj, je už jen otázkou času a zájmů jeho stranických kolegů, jak dlouho ještě ve vysoké politice vytrvá.

Určitá naděje na nečekaně rychlý pád vládní koalice je v tom, že její osud nyní mají do velké míry v rukou právě tito dva muži, kterým nemůže unikat, že jejich kompetence je soustavně den co den ze všech stran zpochybňována. Jejich jednání se tak může řídit i odsud vyvěrající frustrací, která se nakonec může projevit nečekaným výbuchem destruktivity.

V teorii her existuje fenomén popsaný jako vězňův paradox. Vysvětluje, proč se dva spoluhráči, pro něž je výhodnější spolupracovat, nakonec mohou rozhodnout pro sledování individuálně zdánlivě výhodnějších strategií, které však přivodí prohru obou.

Vězňův paradox je hra o sumě neodpovídající nule: klasicky je popsán jako situace, kdy policie zatkne dva podezřelé, o nichž se ví, že jeden z nich spáchal trestný čin. Oba drží v izolaci a oběma nabídne, že pokud udají toho druhého, půjdou na svobodu, zatímco ten druhý dostane deset let. V případě, že se shodí navzájem, odsedí si každý po pěti letech. Pokud se nepřizná ani jeden z nich, odsedí si oba půl roku za menší provinění. Shodit partnera tak znamená možnost svobody, anebo pět let, mlčet znamená půl roku, anebo deset let.

Bylo by spravedlivým oceněním individualistické ideologie, kterou Petr Nečas i Radek John vzývají, i jejich politického talentu, kdyby skončili oba poražení s pětiletým trestem: tedy s vládou, která se jim rozpadne pod rukama. Ne, že by k tomu v konfliktní situaci o policejního prezidenta, kterou oba eskalují tak, že už si prakticky ani jeden z nich nemůže dovolit prohrát, nevytvořili předpoklady.

Jsou tu ale i hlubší důvody napětí mezi oběma stranami. ODS má pocit, že si nemá zapotřebí nechat cokoli diktovat od Věcí veřejných, jež jsou v jejích očích směšně bezvýznamné. Počítala s tím, že budou stejně poddajné a ochočitelné jako Strana zelených, a nyní se diví, že může být s nějakým politickým nováčkem, jehož vzestup marketingově obstarala mediální agentura Miroslava Soukupa, těžší dohoda než s Liškou a s Bursíkem.

ODS se v tom přepočítala — už proto, že Věci veřejné disponují několikanásobně větším množstvím poslanců, a ani ona sama už není tím, čím bývala ještě i před čtyřmi lety; navzdory tomu, že vede vládu, ztratila v minulém volebním období největší díl voličů i poslanců ze všech a zle na ni dotírá zprava TOP 09. ODS tedy žije v ne zcela realistických představách o své velikosti.

Věci veřejné naproti tomu vidí, že se musí jasně v rámci koalice vymezovat, aby obhájily smysl své existence. Potřebují ve vládě zůstat, aby byly na očích, ale současně potřebují, aby se všude vědělo, že jsou hlavními obhájci sociálních a ekologických zájmů ve vládě, která dává najevo, že jí na nich záleží přibližně tak jako na vztazích se zeměmi, v nichž ruší diplomatické zastoupení.

Samozřejmě je tu okolnost, že český ústavní systém by v případě kolapsu Nečasova kabinetu nepředpokládal automaticky předčasné volby, vyjednávání by se pak chopily reálné hlavy všech tří stran, Kalouska by doplnili Bárta s Klausem a jistě by rychle našli cestu k optimálnímu řešení i větších problémů než je vězňův paradox. Ale každý otřes koalice znamená zdržení i ztrátu energie, jinak řečeno řadu neblahých kroků, které by se koalici díky tomu nakonec nemuselo podařit uskutečnit.

Příklad lesních megatendrů, proti nimž se ve středu demonstrovalo před vládou, je výmluvnou ilustrací nevratných škod, které vláda může napáchat, a vůči nimž je třeba soustředit veškerou občanskou protestní sílu a energii.

Povšimněme si, že vláda o tendrech nakonec nerozhodla s bezelstným vysvětlením Petra Nečase, že v této věci je skutečně zapotřebí znát fakta, takže si před rozhodnutím jeho kabinet vyžádal doplnění podkladů od Českého statistického úřadu. Výsledek samozřejmě stále nakonec může být špatný, ale případ přesto ukazuje smysl občanských kampaní, neboť bez protestního hnutí by o věci už bylo zřejmě rozhodnuto, a o rozsahu způsobovaných škod by se nikdo ani nedověděl.

Příklad lesních megatendrů je důležitým příspěvkem do diskuse, zda je předčasný konec vlády vůbec žádoucí. Mnozí z jejích odpůrců soudí, že by vláda měla vytrvat ve svém pedagogickém úsilí, které by českou společnost konečně mohlo vyléčit z bludného snění o slušné pravicové politice a po dvaceti letech tápání nám otevřít dveře k návratu na cesty běžné v Evropě.

To je ale předpoklad, který se nemusí naplnit. Zato spáchání nevratných škod velkého rozsahu je prakticky jisté, jakož i to, že jejich rozsah se bude zvyšovat s každým dalším týdnem či měsícem vládního působení. Úsilí Petra Nečase a Radka Johna vyváznout z vězení konfliktní situace, kterou si pro sebe vytvořili, bez trestu je proto namístě pevně držet palce.