Hostili jsme kolegyni Marieke z Holandska, se kterou píšeme společný mezinárodní projekt, právě v době, kdy jsme odevzdávali náš menší krajský projekt s nikterak vysokým rozpočtem kolem několika desítek tisíc korun. Přesto jsme museli zajít k notáři, aby ověřil pravost mého podpisu v roli statutární zástupkyně. Dopřáli jsme tedy Mariece zážitek u českého notáře. A zážitek to byl tentokrát i pro nás. Nechci ovšem popisovat činnost, která se odehrávala v kanceláři a bránila pozornosti našim potřebám.

Zaujal mne její podiv nad tím, že musíme nechat ověřovat podpis, i když se jedná o poměrně malou částku peněz. Nedovedla vůbec pochopit, proč tu je nutná taková byrokracie. Vzpomněla jsem si na ještě méně pochopitelnou situaci před lety v New Yorku. Mezinárodní organizace GROOTS, které jsme členy, nám přispěla, tuším, tisícem dolarů na naši činnost. Dali mi to jen tak do ruky, ptala jsem se, kde a co mám podepsat. Řekli mi, že mi zcela důvěřují. Na to jsem jim musela odpovědět, že ale do účetnictví nemohu jen tak dát peníze, že potřebuji doložit jejich původ. „A to ti nebudou věřit?“ zazněl jejich společný údiv.