„Jedním ze základů růstu životní úrovně našich obyvatel za posledních deset roků byl vzrůst rekreace a čs. domácího i zahraničního cestovního ruchu... Počet chat, chalup a rekreačních domků v osobním vlastnictví se od roku 1971 zvýšil dvojnásobně, na 400 000."

(Ze zprávy ČTK, květen 1981)

Čtyři sta tisíc chalup a chat — představuju si je pohromadě: největší velkoměsto republiky a s více než půl druhým miliónem obyvatel. Protože se jedná o venkovská stavení, byla by správnější představa gigantické vesnice, která zabírá plochu několika miliónových velkoměst. Mezi touto pomyslnou velevesnicí a zcela reálnými veleměsty pulzuje náš život. Víkend co víkend se více než milión lidí přesouvá desítky kilometrů v honbě za odpočinkem, za čistým vzduchem, za tichem. Statisíce aut týden co týden otravuje vzduch výfukovými plyny a plaší ticho podél nespočetných silnic a cest. V honbě za odpočinkem trávíme únavné hodiny na ucpaných silnicích, další hodiny údržbou nezbytného dopravního prostředku i rekreačního obydlí. V touze po dotyku s přírodou ukrajujeme z ní stále další kusy. Osázíme část polí domky, garážemi, ploty, úhlednými cestičkami a neúhlednými haldami odpadků. Starost o chléb si neděláme, víme, že stačí na zbylá pole navézt o několik miliónů tun chemikálií navíc, a tím z nich (aspoň prozatím) vyždímáme to, co potřebujeme k obživě. Jídlo bude sice poněkud přiotrávené stejně jako vzduch a voda, ale to už je daň, kterou platíme tomu radostnému úkazu, jakým je rostoucí životní úroveň.

Vím, že pro každotýdenní přelévání obyvatelstva z města na venkov a opět nazpátek, pro tuto formu moderního nomádství (které ostatně existuje v nějaké, i když snad méně nápadné formě ve všech civilizačně vyspělých zemích) se dá najít spousta vysvětlení, dá se dokonce označovat za projev pokroku a vysoké životní úrovně, dá se omlouvat touhou člověka po vlastním kousku země, po styku s přírodou, která mu je ve městě odepřena, touhou najít místo, kde by uplatnil svou tvořivost, pro niž nenachází dost místa ve své práci ani ve svém trvalém (panelovém) domově.

Existuje mnoho užitečných návodů, jak omezit toto opakované putování obyvatelstva z místa na místo. Měla by se stavět menší sídliště, trvalá obydlí by měla poskytovat více prostoru pro osobitost každého jednotlivce, pro jeho zájmy, měla by se přiblížit volné přírodě, spojovat přednosti městského i venkovského života. Je pravděpodobné, že kdyby se podařilo učinit život ve městě snesitelnějším, kdyby se podařilo omezit v něm hluk a vzduch učinit dýchatelnějším, méně lidí by cítilo nutkání z něho při prvé příležitosti uprchnout. Nicméně si myslím, že problém je hlubší. Tkví v životní filosofii moderního člověka, v jeho myslném výkladu vlastního poslání, vlastních práv a sebeuskutečnění.

Kdo z našich prarodičů by se byl odvážil snít o druhém sídle? Můj dědeček byl soudním úředníkem, měl šest dětí a bydlel v dvoupokojovém bytě na Starém Městě. Jeden pokoj trvale pronajímal podnájemníkům. Otec mého tchána byl dělník a své děti vychoval v jediné místnosti — byt neměl ani příslušenství — oba jeho syni vystudovali vysoké školy.

Rodiče naší generace vyrůstali většinou bez komfortu a vlastnili jen opravdu potřebné věci. Zato město, v němž žili, mělo ještě lidský rozměr, i z jeho středu se dala za hodinu chůze dosáhnout volná příroda.

Nemyslím si, že byli méně šťastní než jsme my — přesto jsme si zvykli dívat se na jejich životní úroveň, a tím i na jejich životy s jistou útrpností.

Je až ku podivu, v jaký obraz, v jakou představu života degenerovaly všechny myšlenky a teorie osvícenců, liberálů i socialistů minulých věků. Ze všech iluzí o lidské rovnosti, bratrství, svobodě, neodcizené práci, soudružských vztazích zůstalo jediné: bludička stoupající životní úrovně. To znamená — stále více věcí, více tepla, více světla, více prostoru, víc chtít, víc mít. Ne naší tvořivosti, ne naší svobodě, ale našemu chtění nemá stát nic v cestě. Dávnou myšlenku rovnosti vysvětlili jsme si po svém: každý má nárok stát se králem; ne-li velkým — tedy aspoň králíčkem. Každý králíček ať vlastní svůj hrádek, své stádo koní (třeba neživých, zato výkonných), své služebnictvo (třebaže poháněné různými motory a motorky). Naplňujeme tuhle blouznivou představu. Abychom ji naplnili, musíme být bohatí. Abychom byli bohatí, potřebujeme vyrábět. Vyrábíme tedy zběsile, zavalujeme se věcmi, hledáme pro ně nové prostory, rozlézáme se po zemi, zavrtáváme se do země, uhlodáváme krajinu. Abychom mohli vyrábět i abychom měli kam ukládat výrobky i zplodiny našeho vyrábění. Máme byty, vytápíme je, osvětlujeme a naplňujeme věcmi, sídlo vedle sídla, města, kde od jednoho konce ke druhému se už nedá dojít pěšky. Vymysleli jsme dopravní prostředky, které nám sice umožní překonávat nelidské vzdálenosti, ale zároveň dovršují „nelidskost" prostředí, v němž žijeme.

Co nám zbývá? Odejít natrvalo do města? Už bychom nenašli obživu. Změnit prostředí? To není v silách jednotlivce. A tak hledáme aspoň částečný únik. A protože unikáme právě my, malí králové se svou královskou filosofií, budeme na své cestě za tichem a vzduchem budovat nová (či přizpůsobovat stará) sídla, zaměstnávat nové služebníky, budeme své zámečky naplňovat věcmi, vytápět, osvětlovat, a tak rychle zaplašíme okolní ticho a otrávíme vzduch a nezbude nám, než abychom opět prchali. A tak stále znovu, dokud nedosáhneme hranice. Hranice čeho? Hranice života.

Jsem přesvědčen, že éra tohoto životního stylu, této filosofie se končí. Představa o tom, že každý člověk může být malým šlechticem, byla jen bláhovým snem. Jednoho spíše blízkého než vzdáleného dne se držení druhého sídla stane tím, čím ve skutečnosti vždycky bylo — přepychem. A jednoho možná jen o málo vzdálenějšího dne se stane přepychem i naše obyčejná městská buňka, ten obrovský obestavěný prostor, který ze všeho nejvíce slouží za úkryt věcem, místnosti, které vytápíme šest či sedm měsíců v roce, ačkoliv v nich často nepobýváme celé dny.

Co nám pak zbude?

Dokážeme se spokojit s prostorem, s nímž se ještě spokojili naši prarodiče, anebo se nám bude zdát, že nás postihla nenapravitelná katastrofa?

Jenomže pokud se neodhodláme opustit své královské snění a nedokážeme se vrátit do podzámčí našeho bdění, čeká nás katastrofa nenapravitelnější. Bludička, za níž se až dosud ženeme, nás dovede do světa, v němž nebudeme moci ani dýchat, ani pít, v němž nebudeme už moci nikam uprchnout, a tedy ani přežít.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 7—8, září/říjen 1981.)