Rodina, přátelé i vrcholní politici se 14. ledna naposledy rozloučili s bývalým disidentem, ministrem zahraničí a senátorem Jiřím Dienstbierem. Řečníci při pietě v hlavním Valdštejnském sále Senátu vyzdvihovali jeho laskavost, upřímnost i odvahu. Před ní se Dienstbierově památce přišlo poklonit na pět stovek lidí. Disident, novinář, senátor a první polistopadový ministr zahraničí zemřel v sobotu ve věku 73 let.

Smutečního shromáždění, které zahájila státní hymna, se zúčastnili vrcholní představitelé státu včetně prezidenta Václava Klause, jeho předchůdce Václava Havla, předsedů parlamentních komor Milana Štěcha a Miroslavy Němcové a premiéra Petra Nečase. Soustrast přijeli vyjádřit i zahraniční politici a Dienstbierovi přátelé. Rakev s Dienstbierovými ostatky obklopovala řada věnců a květin. Pietu zakončily čestné salvy.

Dienstbier byl podle ministra zahraničí Karla Schwarzenberga spolu s Janem Masarykem vzorem pro všechny šéfy diplomacie. Schwarzenberg vyzdvihl v projevu jeho skromnost, statečnost, otevřenost a pochopení pro protivníky. Podotkl rovněž, že se Dienstbier stal v roce 1989 spolu s Havlem symbolem nového Československa a jeho demokratického vývoje. Štěch mluvil o Dienstbierově nadhledu a nonšalanci, „Jiří měl schopnost nás sbližovat díky své přirozené autoritě a respektu, jemuž se těšil napříč politickým spektrem,“ řekl.

Místopředseda Senátu Petr Pithart zavzpomínal na spolupráci v době disentu i na to, že odmítl nabídku emigrovat. Dienstbier podle něj vždy dával přednost odpovědnosti a důsledně trval na dodržování lidských práv.

Za státníka, zastánce svobody a bytostného demokrata označil Dienstbiera slovenský vicepremiér Rudolf Chmel. Poznamenal, že neměl rád škrobenou diplomacii. „I proto jsme ho měli tak rádi a proto jsme si ho tak vážili,“ uvedl Chmel. Podle německého exministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, který s Dienstbierem stříhal ostnaté dráty železné opony, byl jeho přítel humanistou a velkým Evropanem. Také Genscher rovněž vyzdvihl jeho laskavost, upřímnost a lidskost.

„Byl to člověk, který ztělesňoval nejlepší rysy českého duchovna: odvahu, humor, sebeironii a dobro. Ale nejdůležitější, za co jsme ho milovali, bylo to, že Jirka miloval mít rád lidi,“ řekl v proslovu někdejší polský disident, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik.

Pražský arcibiskup Dominik Duka poukázal na Dienstbierův optimismus a na to, že jeho kroky byly za horizontem všednosti, prostřednosti a sobeckosti.

Za rodinu promluvil Dienstbierův spolupracovník a přítel Tomáš Prokeš, který v osobně laděné řeči mimo jiné uvedl, že si Dienstbier jako dítě prý přál globus, křeslo ministra zahraničí a Řád čestné legie. „Myslím, že to s tvými dětskými přáními dopadlo docela dobře, všechno ostatní už klidně mohlo být navíc,“ uvedl Prokeš.

Závěrečné slovo na shromáždění měl Dienstbier díky záznamu svého posledního rozhlasového rozhovoru z loňského listopadu. Uvedl v něm: „Kdybych neměl celej život smysl pro humor, včetně sebeironie, tak bych se musel přece dávno zastřelit nebo pověsit. Copak by se to dalo žít jinak?“

Mezi smuteční hosty patřila kromě politiků i řada někdejších disidentů, například vydavatel undergroundových novin Vokno František Stárek, herec Pavel Landovský, bývalá zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová a biskup Václav Malý.

Dienstbier byl jedním z prvních signatářů Charty 77, počátkem 90. let se stal jedním ze symbolů stržení železné opony mezi Východem a Západem. Jako člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byl vězněn komunistickým režimem, který ho perzekvoval i na svobodě. Jako jeden z mála Čechů se prosadil v mezinárodní politice, tři roky působil jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii.