Před Vánoci jsme si rozebrali obecnější poznatky o povaze a fungování dnešních našich společenských pořádků a také jsme konstatovali, že jde o veskrze nemravný, plýtvavý a prožluklý pořádek. A na konci bylo naznačeno, že je nutno jej odstranit, aby se dala situace zlepšit.

Co tedy s tímto establishmentem? Jak ho odstranit nebo napravit? Něco se udělat musí. Vládní kabinet panské koalice navazuje na počiny Topolánkovy vlády a snaží se odstranit vše, co připomíná sociální stát a jím zajišťované veřejné služby a ochranu veřejných zájmů před všudypřítomným a bezohledným kšeftem za účelem soukromého zisku. Proti tomu je nutno něco účinného dělat, jinak nám, obyčejným lidem, brzy nezbudou nežli oči pro pláč.

Vývoj se v příštích měsících i letech může ubírat různými cestami, politický establishment může zvládat svými formálními procedurami projevy nespokojenosti, má k tomu dostatek byrokratů a policajtů k jejich kriminalizaci, má možnost pružně měnit politické i personální složení vládnoucí garnitury, může přinejhorším vypsat nové volby a koneckonců se tu včerejší selhavší koryfejové mohou zase s vírou v krátkou paměť občanů nabízet s drzostí sobě vlastní jako švindlřešení — ať již půjde o takové ty Bobošíkové, trosky zelených s protřelou Liškou v čele, nebo dokonce o intelektuálně i morálně zkrachovalé vítěze parlamentních voleb v rozkladu. Ale o recyklaci se vynasnaží i nedávné marketingově-politikářské podniky typu TOP 09 nebo VV. A konečně se mohou objevit opět nějaké podobné nové marketingově-politické projekty, jež budou neotřelé, a tedy budou vzbuzovat opět řadu falešných předvolebních iluzí, příslibů i jen podvědomých asociací.

Bohužel však oficiální politická scéna je součástí problému, nikoli prostředkem jeho řešení. To názorně předvedla Strana zelených na své nedlouhé cestě od entré do velké politiky jako nové, nadějné síly až po svůj debakl a vyprázdnění. Politický establishment je tu proto, aby předváděním obsahově a mravně vyprázdněného formálně-procedurálního divadýlka zastupitelské demokracie vyráběl zdání změny obměnou nepodstatného, a tím zajišťoval neměnnost toho podstatného, tedy celkového společenského pořádku a jeho mafiánsko-korupčních pravidel hry. Sám politický establishment je jeho integrální součástí a  politickým výrazem jeho kvality. Tudy, tedy podporou nynější politické opozice a spoluprací s partajemi nebo „výsadky“ aktivistů občanské společnosti, do nich cesta k nápravě nevede. Tomu, kdo nevěří, na žádost dodám podrobnější argumentaci.

Jak tedy dál? Když jsem před lety tohle začal promýšlet, došlo mi, že je třeba se soustředit na možný vznik otevřené krize společenského systému a na způsoby, jak takové krize využít ke změnám nikoli jen podružným nebo zdánlivým. Nikdo z nás neví, zda k takové akutní, „horké“ krizi, jež by nebyla zvládnuta standardními politickými postupy, dojde, nebo ne. Pokud se ale soustředíme na přípravu na takový možný vývoj, má to tu výhodu, že nám to výrazně pomůže operovat i v situacích, jež nebudou tak vyostřené. Je to jednoduché: když se připravíte na nejnáročnější variantu, budete dobře zvládat i ty méně náročné.

Jasné je, že pokud náprava nepřijde a nemůže přijít z politického establishmentu, musí přijít odjinud, z jeho vnějšku, tedy z občanské společnosti a od jejích struktur, těch formálních i neformalizovaných — tedy od aktivní části občanské společnosti, od různých platforem, iniciativ, hnutí či sdružení včetně odborů. Tyto struktury mají tuto šanci, protože ze společnosti přímo vyrůstají, mají možnost zachytit a usměrnit energii lidového vzdoru a naštvání na pokračující neoliberální destrukci a na bezhlavé, schematické škrtání tam, kde to dopadá zejména na nižší a střední vrstvy společnosti.

Ty různorodé struktury občanské společnosti, ať již vznikly původně za jakýmkoli účelem, mají nesporně uvedenou šanci, tedy se mohou stát přirozenou krystalizační a organizační strukturou lidového odporu a jeho přirozenou reprezentací — ale pouze za jistých podmínek. Především jsou roztříštěné. Tedy se musejí vzájemně propojit, vytvořit horizontální síť rychlého a spolehlivého spojení, kooperace a koordinace. Taková síť by měla v ideálním případě pokrýt celé území ČR a připravit si i komunikační prostředky pro chvíli, kdy mocenská represe vypne veřejné spoje.

Dále si tyto navzájem propojené struktury musejí uvnitř probrat a odsouhlasit soubor cílů a požadavků, za nimiž budou stát, pro něž ale bude také možné získat větší veřejnou podporu. Musejí to být cíle, kterým bude většinová společnost rozumět, se kterými se bude schopna ztotožnit a  které podpoří. Podle všeho by mohlo jít o cíle a postuláty především sociálního charakteru — tedy zrušení provedených oficiálních destrukcí veřejných služeb a nepromyšlených škrtů. Dále to bývají v takových situacích přímé autentické požadavky vyplynuvší z konkrétních okolností vzniku samotného hnutí odporu — ty se předvídat nedají, ale musí se s nimi počítat. Konečně by neměly chybět požadavky systémových změn, jež nás od mafiánsko-korupčního systému posunou k běžně uznávaným pravidlům fair play, totiž že normální je nekrást, nelhat, nepodvádět. Určitě tu musí být zastoupeny požadavky na obrodu a rozšíření demokratických procedur a struktur, vybojování plnokrevné fungující demokracie zastupitelské doplněné adekvátními prvky demokracie přímé. Mandát zastupitele či poslance nemůže být bianco šekem na čtyři dobře placené bezstarostné roky, jež se dají využít pro soukromé obohacení, kšeftíky s nově získanými možnostmi a konexemi. Trvalou kontrolu volených struktur a naprostou transparenci jejich rozhodování i hospodaření s veřejnými prostředky je nutno důsledně vybojovat. Je nutno zdůraznit, že nepůjde o žádnou revoluci (užívání tohoto pojmu prožívá trapnou inflaci: jen někde ve světě dojde k prozápadnímu, prokapitalistickému převratu, už je to oranžová nebo jinak barevná revoluce..., pokud se povstane opačně, je to ovšem projev světového terorismu!), ale půjde v prvé řadě o vynucení dodržování a plnění stanovených pravidel, půjde o vybojování fungující demokracie pro nižší společenské vrstvy, pro třídu lidí práce.

Takový propojený systém občanských struktur a iniciativ zdola vyrostlých by měl mít charakter pluralitního hnutí s jasně definovaným společným jmenovatelem — společnými cíli a postuláty, společnými pravidly vzájemné solidarity a spolupráce k vybojování změn.

Nynější koaliční vláda, vláda Bratrstva kočičí pracky, je natolik spjata s tématy a agendami, jež je nutno energicky a co nejdříve potřít, že po zastavení jejích destruktivních kroků nezbude nežli ji donutit odejít do propadliště dějin. Teprve s následujícím, byť „úřednickým“, kabinetem bude třeba prosazení cílů občanského hnutí dojednat a tvrdě prosadit. Tady bude naprosto adekvátní zbraní hrozba neomezené generální okupační stávky jako nejdrtivějšího prostředku lidového tlaku, jako nejúčinnější zbraň občanského odporu.

Tak tedy, na toto bychom se měli připravovat, abychom zvládli i otevřenou, akutní krizi nynějšího systému, a místo nenávistného ničení využili probuzené energie k pozitivním cílům. Toto je maximalistická varianta. Dost možná daleko pravděpodobnější jsou varianty méně vyhrocené krize, politickým establishmentem zvládané, do kterých ovšem bude třeba také zasahovat a vstupovat do konfrontace s politickou mocí v zájmu prosazení společných cílů a požadavků. Budeme-li připraveni na horkou krizi, budeme schopni využít i různých jejích chladnějších variant.

Jak čtenář jistě už tuší, má to řadu problematických stránek a rizik, od všeobecné ospalé netečnosti a pasivity české majoritní společnosti přes postindustriální změny její struktury a fungování až po rizika bezpečnostní — tedy že politický establishment v zájmu zachování mafiánsko-korupčního českého reálného kapitalismu jednoduše vsadí na využití nouzového zákonodárství a násilných represí následovaných kriminalizací opozičních aktivit. O tom podrobněji příště.