Inteligentní komedie s matoucím názvem

Lucie Česálková

Vcelku odpudivý název nového filmu Děcka jsou v pohodě je dost zavádějící. Zdaleka se nejedná o lacinou filmovou tretku určenou pro teenagery. Ani sledování porna zde není samoúčelné. Vše předznamenává příští podstatné konflikty a konfrontace.

Joni a Laser jsou sourozenci vychovávaní lesbickým párem (Nic a Jules) ve středních letech. Joniných osmnáctin se o tři roky mladší Laser pokusí využít k tomu, aby společně zjistili, kdo je jejich skutečným biologickým otcem. Jako plnoletá totiž Joni může samostatně oslovit kliniku, díky níž matky získaly sperma. Obě přitom využily stejného dárce.

Nově objevený otec, přirozeně charismatický Paul, nakonec zaujme spíše Joni než Lasera. Vede stylovou restauraci, již zásobuje rostlinnými produkty z vlastní organické zahrady, jednoznačně přitahuje nejednu ze svých zaměstnankyň a ani jeho uvedení do rodiny, která by bez něj vlastně nevznikla, nezůstane bez následků. Okouzlí totiž i jednu z lesbických matek, tak docela nevyhraněnou a spontánnější Jules.

Znát název, několik klíčových slov, přečíst si velmi povšechně načrtnuté shrnutí děje, vidět trailer — člověka možná ani nenapadne se o nový snímek nezávislé americké režisérky Lisy Cholodenkové zajímat. Snadno odhalí povrchní vějičky typu politicky žhavého tématu výchovy dětí v lesbickém vztahu či ekologického zemědělství, a postavy mu tak budou připadat až příliš typizované, schéma vztahů v podstatě triviální, klišovité, zápletka očekávatelná.

Takto paušalizovat a zařadit film Děcka jsou v pohodě k teenagerům určené lacinější populární zábavě z prosluněných kalifornských lokalit by však bylo přece jen trochu nespravedlivé. Především s ohledem na v současné komediální tvorbě až nezvykle zodpovědnou režijní práci Lisy Cholodenkové, takřka bezchybnou dramaturgii a Oscary zavánějící herecké výkony hlavních protagonistů.

Ačkoli mají „Děcka“ vcelku jednoduchý příběh bez časových skoků či fatálních zvratů, nejedná se o bezděčně epizodicky řazené výjevy ze života prošpikované samoúčelnými hláškami. Každá sekvence nese význam vždy sama o sobě jakožto dílčí výstižná charakteristika postav, současně však předjímá dění příští zpravidla jako příznak rašícího konfliktu, zavdává příčinu dalších konfrontací, a tak dokresluje jednoznačné motivace jednání a podílí se na promyšleně plastickém vykreslení charakterů.

Matky se tedy nedívají na porno jen pro pozlátko mírně vulgárního kýče, ale proto, aby mohly v jedné z následujících scén načapat Lasera s kamarádem, jak sledují tytéž obrázky, a pojmout podezření, že jejich syn je gay.

Díky množství citlivě vystižených partnerských, přátelských, mezigeneračních i pracovních sporů postavy ani v nejmenším nepůsobí jako karikatury konkrétních typů. Nic Annette Beningové sice představuje v prvé řadě racionální element a je pragmatickou stranou páru, což příznačně vystihuje i její profese lékařky. Na druhé straně se však ráda a nemálo napije dobrého vína, a tak občas také přešlápne hranice této své zodpovědné role.

Její protikladně profilovaný protějšek Jules v podání Julianne Mooreové naopak jako by myslela spíše srdcem než hlavou a zdá se být i o poznání shovívavější, tolerantnější, empatičtější, inklinující ke kreativnějším, rutinou nesvázaným povoláním — konkrétně zahradní architektuře. Její podřízenost dominantnější Nic přitom částečně souvisí s nemožností realizovat vlastní tvůrčí nápady a profesně se uplatnit, s nutností být na Nic i existenčně odkázána.

Už proto její aférka s Paulem (Mark Ruffalo), mužem s šalamounským kukučem rozprostřeným na hranici kamarádství a flirtu, jenž ji nechá zkultivovat vlastní zahradu, nepůsobí zdaleka jako náhoda vyhovující pouze záměrům filmu, ale jako přirozené vyhrocení aktuální nespokojenosti v soužití s Nic.

Za subtilní přelévání nálad snímek nicméně nevděčí pouze účelnému režijnímu pojetí jednotlivých situací. Momenty vzájemného nedorozumění, výčitek i přiznání vlastních slabostí stejně jako inteligentní humor scénáře Lisy Cholodenkové a Stuarta Blumberga ztělesňují Beningová s Mooreovou i Ruffalem naprosto přesvědčivě a nenuceně, ať už mluví, nebo jednají. Společně tak dokazují, že ani konverzační film se neobejde bez dobře zahraného dramatu mlčenlivých gest a pohledů, chce-li skutečnost vystihnout v její rozpornosti a nepůsobit zploštělým dojmem sitcomu.

Zda se „Děcka“ do titulu dostala náhodou, nebo záměrně, nakonec není důležité. Jedinou možnou odhadnutelnou souvislostí se zdá být totožnost s názvem článku z časopisu Americké psychologické společnosti (The Kids are All Right, časopis Monitor, prosinec 2005), pojednávajícím o výzkumu dětí z rodin gay a lesbických párů, jenž dokládá, že navzdory přetrvávajícímu nepochopení a pochybnostem jsou tyto děti neméně zdravé a vyrovnané jako děti vychovávané heterosexuálními páry a nemají větší předpoklady k homosexualitě.

Toto téma nicméně snímek pouze naťukává a do důsledku vlastně neřeší. I Joni a Laser si v druhém plánu odbudou svoje malé drama poznání, prozření a emancipačního rozhodnutí, jež se sexualitou přímo souvisí pouze v případě Joni. To zásadní se však odehrává mezi protagonisty starší generace. Sám film pak možný klíč k propojení poselství s titulem nabízí ve svých posledních slovech — Laserovým nonšalantním roztržením tiché domácnosti Nic a Jules výrokem o tom, že jsou na rozchod už moc staré.

Mírně urážlivý, přidrzlý, v rámci situace však dokonale trefný a elegantní způsob, jak uvolnit špunt a vypustit tlak stěsňující dusnou atmosféru v autě i v rodině. Ležérnost a odstup, s jakými Laser větu pronáší, nicméně nastolují otázku, kdo se celou dobu vlastně choval více dětinsky, a kdo nakonec problémy řešil střídměji a uvážlivěji.

Děcka jsou v pohodě. Režie Lisa Cholodenková. USA, 2010. 106 minut

    Diskuse (0 příspěvků)