Žádný český diplomat nezískal postavení velvyslance Evropské unie. Ale máme jednoho zástupce velvyslance na zastoupení EU v Managui, které má na starost styky se středoamerickými republikami. Je to pan Ivo Gombala, sebevědomý diplomat, který má možná určitý problém s identitou. Při setkání s pracovníky nevládních organizací, kteří se koncem listopadu účastnili v Nikaragui mezinárodní konference o roli občanských organizací v rozvojové spolupráci, hostům totiž několikrát položil řečnickou otázku, jestli chtějí odpověď diplomatickou, nebo pravdivou. Vlastně by člověk od vysoce postaveného diplomata nečekal, že bude před cizími lidmi ventilovat schizofrenní chápání své role. A na co bychom pak měli WikiLeaks, kdyby se diplomaté takhle sami odhalovali?

Bylo to ovšem velmi poučné. Dozvěděli jsme se např., že EU čekala po Ortegově volebním vítězství vypuknutí nové občanské války, ale nic takového se nestalo. Naopak je nutno přiznat, že současná vláda má dobré hospodářské výsledky a je úspěšná v boji proti chudobě. Ale rozhodně prý není demokratická.

Místní představitelé EU pravidelně koordinují s diplomaty USA a Kanady společný postup vůči sandinistické vládě. EU bohužel nemůže intervenovat přímo a USA dnes také ne a pravicová opozice je v úplném rozkladu, neschopná se proti levici sjednotit. EU podporuje občanskou společnost, zejména ty organizace, které jsou v konfliktu s vládou. Neoficiálně jsou také podporována opoziční média — přímo to dělat ovšem nelze.

Noviny si mohou psát, co chtějí, ale jejich vliv je malý. Evropské země byly dosud přijímány se sympatiemi, ale po zastavení přímé rozpočtové pomoci kvůli korupci na vládní úrovni a po uzavření Smlouvy o politickém dialogu a spolupráci mezi EU a středoamerickými republikami, která vede k postupnému otvírání trhů pro evropské ekonomické zájmy, byly dokonce demonstrace před velvyslanectvím. Ale lidé pořád proti něčemu demonstrují, a tak je prostě třeba posílit bezpečnostní opatření.

Zmíněná smlouva dokázala pro EU vyjednat výhodnější podmínky než se povedlo USA. Z toho se každý občan EU musí radovat (přítomní se většinou neradovali). Pučistickou vládu v Hondurasu EU uznala, protože je třeba být pragmatický. Tak vypadá pravda podle Ivo Gombaly a bohužel asi do značné míry i podle Evropské komise.

Jen pro úplnost: Sandinovská fronta národního osvobození (FSLN) získala při volbách v roce 2006 38 % hlasů, a stala se nejsilnější stranou v parlamentu, ale nemá samozřejmě absolutní většinu, a musí pro svou politiku získávat podporu ostatních stran. V současné době má podle průzkumů podporu více než poloviny občanů. Za pět let vlády snížila míru extrémní chudoby podle vládních zdrojů o padesát procent (z osmnácti na devět procent nejchudších obyvatel), ale i podle kritiků vlády to bylo nejméně dvacet pět procent. Ke korupci na vládní úrovni dochází a je spolu s autoritářskými tendencemi prezidenta Ortegy hlavním cílem kritiky zleva i zprava. Asi se ale zatím nedaří překonat v korupci předposledního prezidenta Alemána, který si podle Transparency International v této chudé zemi nakradl okolo sta milionů dolarů. Protože to ovšem byl pravicový, a tudíž demokratický korupčník, tak tehdy, pokud vím, k žádnému zastavení rozvojové pomoci nedošlo.

Pro další zlepšování situace chudých a pro zajištění celkového rozvoje země se začíná nedostávat zdrojů. Kromě zastavení rozpočtové pomoci z EU (a pochopitelného už dřívějšího omezení pomoci ze strany USA) se ze země v posledních letech stáhli někteří velcí donoři jako Norsko a Švédsko. Rakousko začalo pomoc snižovat a do roku 2014 uzavře svou kancelář koordinující místní projekty. „Diplomatickým“ důvodem je, že Nikaragua se dostává mezi země se střední úrovní příjmů (přitom zůstává po Haiti druhou nejchudší na západní polokouli), a rozvojová pomoc se soustřeďuje stále více především na Subsaharskou Afriku. Ale je zřejmé, že politické důvody a nedůvěra k Ortegově vládě hrají významnou roli. Kromě toho v důsledku krize klesl nejméně o dvacet procent příliv remitend — peněz, které posílají svým rodinám gastarbajtři, kterým se podařilo dostat do USA a najít tam nějakou mizernou práci.

Země má díky úrodné půdě a klimatickým podmínkám velký potenciál pro překonání hladu (program Hambre cero — Nulový hlad) i pro dosažení potravinové suverenity. Národní svaz zemědělců a chovatelů dobytka (UNAG) sdružuje více než šedesát tisíc drobných farmářů. Hájí jejich zájmy, pomáhá s odbytem, organizuje úvěrová družstva a sadbové banky. Drobní zemědělci zajišťují osmdesát procent zemědělské produkce země. Roste počet ekologicky hospodařících zemědělců a část produkce kávy a kakaa má certifikaci fair trade.

Spolupráce se současnou vládou funguje dobře, protože ministrem zemědělství je bývalý představitel svazu. Jak se změnila vládní politika, lapidárně vyjádřil Douglas Alemán Benavides, tajemník svazu a zároveň poslanec: „Za předchozí vlády vypadala podpora zemědělství tak, že jeden velký farmář dostal od vlády sto krav. Dnes dostane sto žen po jedné krávě.“ Zásobování potravinami i vývoz jsou ale omezeny nedostatečnou infrastrukturou. Velké ohrožení představují dopady klimatické změny, které jsou v této oblasti už velmi citelné. Nepravidelnosti v obdobích sucha a dešťů, nečekané záplavy i častější hurikány ohrožují sklizeň, ničí obydlí a zabíjejí.

Kromě vlastních zdrojů a jejich spravedlivějšího rozdělení představuje pro Nikaraguu naději do budoucna zejména regionální spolupráce. Ta se odehrává především v rámci sdružení ALBA — Bolivarské aliance pro Ameriky. V současné době do tohoto uskupení pro ekonomickou spolupráci patří následující země s levicovými vládami: Venezuela, Kuba, Ekvádor, Bolívie, Nikaragua a několik menších karibských ostrovů. Pučistická vláda v Hondurasu ze sdružení vystoupila, některé vlády mají status pozorovatele. ALBA je jen jedním z několika integračních programů zemí Latinské Ameriky, které se zčásti překrývají, ale společně ukazují, že tam, kde se zemím Jihu daří vytvořit systémy vzájemně výhodné spolupráce a solidarity, mohou dosahovat relativně rychle významných úspěchů.