Jeden úspěšný spisovatel se nedávno zmínil, že nevidí smysl, aby dál psal, že už ani neví, co by chtěl a měl říct, o čem psát. Zásadně zároveň zapochyboval o smyslu literatury a kultury vůbec. Současné umění se zdá být akademické a neživé; zůstává daleko za událostmi, které urychlují svůj dramatický spád a které rozhodují o našich životech. Dobrá knížka je dneska jako slušný člověk, zůstává v pozadí, nikomu nepomůže a nikoho nebaví. Zájem trvá jen o bazál a pružně funguje pouze bulvární konvence, která se na bulváru (doma u televize) taky jen z konvenční setrvačnosti konzumuje. Kdo kde čeká na nějaké slovo? Myšlenku? Chce někdo něčemu naslouchat? Není nouze o mudrce a funkcionáře. Je nouze o inštalatéry. Je otázka, jestli jsme se nespletli v povolání. Je skoro jisté, že jsme se měli narodit jinde a jindy.

---

V lokále seděla u baru hezká dívka. Hudba jistě vyhrávala k tanci. Pro dívku přišel docela zajímavý chlapec a požádal ji o tanec. Dívka s ním šla na parket. Tančili spolu a chlapec dívce začal něco říkat. Dívka ho velmi prosebně a zároveň velmi energicky požádala, aby byl zticha. Můžete se mnou tančit, můžete se mnou jít, ale prosím vás, nemluvit! Nemluvit!

---

Scénka, jak se říká — ze života, přišla mi na mysl, když jsem uvažoval, jak odpovědět příteli, který vlastně ani žádnou odpověď slyšet nechtěl. Jen si upřímně postěžoval na svoji sklíčenost. Cítil jsem, jak plochá by byla všechna povzbuzující slova; to přejde, uvidíš, jen piš dál, potřebuješ si odpočinout; cítil jsem, jak opravdu jen akademicky by vyzněla zhuštěná přednáška o nesporném významu kultury a příklady výraznými jako světelné obrazy.

Vidíš přece celá pohoří nestárnoucích soch, věčně kvetoucí pralesy knih, vidíš proměnlivá mračna obrazů a všude zní hudba nebo je aspoň pořád k dispozici. Je ovšem taky pravda, že je pořád někde válka a hladomor.

Jaká jména ti mám připomínat? Chceš zalistovat v rejstříku od Homéra až po Igora Stravinského? Při trošce skromnosti se mezi milión nezapomenutelných titulů vejde i tvoje knížka; zůstává někde přichystaná pro někoho jako tvoje adresa v telefonním seznamu velkoměsta. Neklesej na mysli, máš hodně nepřátel a několik přátel a oba tábory o tobě mluví s respektem. Jsi ještě živ a ještě na svobodě. Poradím ti, jak prospěšně reformovat literární ctižádost: na decimální způsob. Stačí, když ti vytisknou deset tisíc exemplářů a kdy se jich jeden tisíc prodá. Z toho počtu, když si sto lidí přečte tvoji knížku, můžeš mluvit o úspěchu, a z nich když deset tvé knížce porozumí, zvítězíš. Když si tě jeden jediný zamiluje, budeš moci uvažovat o svém štěstí. Tak co?

Ale někdy stůně i Pán Bůh a nikdo mu to nevěří. Pod kilometrovým ledovcem spí několik stop slavné říše, kterou už nikdo do konce světa neobjeví. I gigant Michelangelo si jednou zanaříká nad svým přeraženým nosem.

V takové porobě a zhnusení

a s chtěním ošidným a s velkým nebezpečím

zde pro duši tesat ta božská zjevení...

Bod nula. To je ta těžká hodina lidí, kteří nepracují ve mzdě, kteří jsou najati svým vlastním talentem. To je ta těžká hodina, o které píše Thomas Mann.

...teď je vyčerpán a hotov. Jen to ještě zbývá — selhat a vzdát se.

Svoboda — co to znamená? Snad ne trochu občanské důstojnosti před panovnickými trůny? Zazdá se vám i jen ve snu, co všechno se duch odváží mínit tím slovem?

Nedovedu tě potěšit, nedovedu tě povzbudit, dovedu ti jen mlčky porozumět. Jako každý kousek živé hmoty jsi už taky jednou unaven věčným opotřebováním a bojíš se obnovit pouhým opakováním; ztrácíš původnost; těkáš, jako bys měl špatné svědomí; přirozený talent se rozmělňuje estetickými ohledy; všechno už bylo tisíckrát objeveno a tvůj lidský, neliterární osud ti komplikuje každou větu. Máš být osobní, když nechceš být necudný? Stud ti brání říkat pravdu, čistá upřímnost se jeví urážlivě a co je autentické, když reflektuješ každý pocit? Ctižádost tě chce honit do extravagantních nápadů a měl bys kalkulovat se situací, aby ses nedostal úplně mimo. Šílené myšlenky, dojmy se rozplývají, city jsou mnohoznačné. Jak psát? Otázky jsou horší: Jak žít? Co říct? Co zamlčet? A jak trapná a do detailu důsledná je neodbytná každodennost, která tě pohlcuje v praktických povinnostech. Nic neděláš a přitom nemáš vteřinku času, aby sis promyslil jediný nápad. Udiveně si vzpomínáš, že jsi vůbec někdy něco dokončil. Nebo snad stůněš? Hlavně se snažíš, aby nikdo nezpozoroval, že je ti tak zle.

Je to jako nešťastná láska. Někoho to zmůže, někdo se dokáže zregenerovat. Nemluvit! Radši jen tančit!

---

A přece si v tzv. moderní epoše nejeden umělec řekl, že ze svého bodu nula, ze své osobní a tvůrčí krize udělá námět. Dříve něco naprosto nemožného. Před sto lety bylo naprosto nepředstavitelné, že by se tohle — nemohu (jsem v koncích), lehnu si do stoky (H. Böll, Klaunovy názory), mohlo stát předmětem i subjektem románu, případně námětem filmu (Felini, Wajda). Ještě když Thomas Mann líčí těžkou hodinu, je si vědom spisovatelova poslání a hodnoty, — sám talent je bolest — , a jeho Těžká hodina není katastrofou srdce, je to prostě těžká námaha, která provází hledání; tvořit vyčerpává; unavený člověk nepotřebuje hledat sebe, hledá metodu, jak zvládnout těžký úkol, těžkou hodinu, a konečně tu cestu nalézá.

„...a chopil se pera. — Nehloubat! Je příliš hluboký, aby směl hloubat! Nesestupovat do chaozu, alespoň tam neprodlévat! Nýbrž z chaozu, jenž je plnost, povznést k světlu, co je schopné a zralé, aby nabylo tvaru. Nehloubat! Pracovat! Vymezit, vyřadit, utvářet, dokončit!"

Také největší a nejzajímavější román světové literatury o vzniku uměleckého díla (Doktor Faust) není obrazem tvůrčí krize, nýbrž obrazem západu o kulturní a lidskou emancipaci v okamžiku dějinné krize společenské.

Spisovatel vedle nadání a vzdělání potřebuje ještě jednu důležitou vlastnosti jako Odysseus nebo Robinson. Tou vlastností je statečnost. Jeden z posledních, a ne příliš úspěšných pokusů, jak zachránit hrdinskou literaturu, podnikl Hemingway ve Starci a moři. Odysseus bloudil světem, Robinson se zřítil na pustém ostrově. U Hemingwaye se už ryba sama jeví jako osobní život a osud, s kterým zápasí rybář. Kafka už o něco dříve pochopil, že sestup do vlastního nitra se může odehrát bez symboliky, ale pořád ještě musel popisovat labyrint, v němž Josef K. bloudí; lidský román posunul k tématu osobní krize nejdál v Proměně.

Současná literatura osobní krize je už rozsáhlá. Jejím základním rysem je subjektivita. Člověk nezmáhá osud, ani žádný osud netvoří, ani není osudem zničen; problém světa se stává problémem osobním; krize je ve mně; moderní Odysseus bloudí v sobě, moderní Robinson si sám v moři osamělosti staví svůj vlastní ostrov. Subjektivita moderní prózy je pyšná: jde o mne, o to nejdůležitější, jde o mou duši a já ji zastihuju v nulovém bodě. Hlavním tématem tu je hledání sebe sama, a proto se tolik potom švindluje s nalezenými východisky: zmučená duše se chápe ideologie, náboženství, programového cynismu, vrací se k přírodě. A povětšině je vždycky někdo nebo něco v obžalobě. Příčinou krize bývá odhalována špatná sociální báze, zvláště traumata v dětství, milostný partner, režim. Proto zpovědní romány bývají často nudné a schematické.

---

Nejjednodušší a nejlepší povzbuzení a rada unavenému příteli by tedy mohla znít takto: Vypiš sám sebe. Tato rada, toto východisko z nouze a zároveň výchozí bod k popisu lidského nulového bodu, je také velmi nebezpečná. Hrozí ztrátou profesionality. Krásné umění, krásné písemnictví ustupuje do zpovědnice a do pitevny. Autor ztrácí záměr, pohrdá objednávkou, píše pro sebe, ne pro čtenáře. Já sám jsem záměr, a kupodivu sama sebe pak čtenářům předkládá ne už jako sebe, ale jako literaturu.

Jako velká a krásná díla literatury někdy skutečně také díla osobní kritické analýzy působí. Je jich málo a jsou neopakovatelná. Nepůsobí rozpačitě a čtenář se při jejich četbě nemusí červenat. Odkud pramení jejich přesvědčivost: Z bolesti, kterou vyjadřují.

Literatura osobní krize, když je opravdová, působí soucit.

Literatura architektonická, literatura osobního úsilí, přináší nový objev a radost.

Není pravda, že nulový bod je možné překonat jen tak, že ho popíšu. Nadaný autor se prostě může pustit do práce, která se ho bude vždycky osobně týkat, ale která na jeho subjektu nebude záviset, i kdyby měl duši, jak se říká nadranc.

Že je to možné, dokazují naši milí klasikové. Neříkám, že se od nich někdo má učit; nebyli to učitelé, byli to spisovatelé.

„A bylo dokončeno to dílo utrpení. Nestalo se snad dílem dobrým, ale bylo dokončeno. A když bylo dokončeno, hle tu bylo i dobré. A z jeho duše, z hloubky a z myšlenky v zápasech vznikala nová díla, znivé a třpytné útvary, jež posvátným tvarem dávaly zázračně tušit svůj nekonečný domov, jako v lastuře šumí moře, z něhož byla vylovena."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 6, červen 1981.)