V roce 1821 si Johann Wolfgang Goethe poznamenal do deníku: „První pohled z výšiny je překvapující. Starobylý zámek Hartenberg se skládá z hlavní a vedlejší budovy, altánu, galerie, věže a vížky a leží na skalnatém ostrohu. Zde se setkávají tři údolí, z nichž největším klidně teče řeka Svatava." Hartenberg v Podkrušnohoří se tyčí asi deset kilometrů jihozápadně od Sokolova. V okolí se těžily olověné rudy a stříbro, v nižších polohách také uhlí. Tehdejší kutání krajinu ale příliš nepoznamenalo. Po zániku dolů po třicetileté válce se lidé živili různě, také paličkováním krajek. Zaniklá řemesla zůstala v názvech okolních obcí jako Oloví nebo Krajková, před odsunem původních německých obyvatel Bleistadt a Gossengrůn. Po válce zvláště menší obce zpustly, do skláren se ale po výzvě prezidenta Beneše vrátili skláři, kteří za krize odešli do Ruska.

Hrad založili na konci dvanáctého století Hartenbergové, kteří přišli do chebské oblasti ministeriální rod a rychle zbohatli a získali moc. Za husitských válek byl hrad pobořen, v druhé polovině patnáctého století patřil Šlikům.

Pro nás ale nejvýznamnějším majitelem už zámku byl Josef Karel Auersperg, vynikající přírodovědec, dobrý hospodář, znalec umění a přítel Goethův, který v letech 1819, 1821 a 1823 na zámku pobýval, a oslavil tu také dvaasedmdesáté narozeniny (1821).

Poznamenal si: „Přicházeli jsme umělou šíjí k zámku. Hrabě nás přivítal v bráně. Je krásně urostlý a jedná srdečně. Pracoval dvacet pět let ve vyšších funkcích jako právník a věnuje se nyní správě svého panství. Zabývá se studiem českých dějin."

Poslední šlechtickou majitelkou do roku 1945 byla baronka Františka Kopalová, zbožná žena, která se věnovala charitě; lidé ji měli rádi. Za protektorátu se proti její vůli ubytovali na zámku velitelé SS ženského koncentračního tábora v nedaleké Svatavě, takže Kopalová byla pak vystěhována jako kolaborantka do Německa, kde zemřela v chudobě v roce 1968.

Až do konce války byl zámek i celé hospodářství ve velice dobrém stavu. Po J. K. Auerspergovi zůstala také rozsáhlá knihovna, obsahující i 333 svazky zednářské literatury, která Goetha zajímala možná více než hraběcí sbírka minerálů.

Dnes je vše rozkradeno a zničeno včetně nástropních obrazů, které památkáři sice zachránili, ale nechali je někde shnít. V červnu 1985 zámek zcela vyhořel, stropy se propadly, severní zeď se zbortila. Požár byl založen záměrně, ale žhář nebyl nikdy dopaden. Posledním správcem zámku byl Agrokombinát Sokolov, jenž měl z příkazu ministerstva kultury alespoň zajistit zdivo. Neudělal nic. V červenci 1991 vyhořela ještě věž, poté úřady rozhodly o demolici zámku.

K té naštěstí nedošlo. V roce 1997 koupil Hartenberg Bedřich Loos v dražbě a od té doby spolu se Zdeňkem Drobným a dalšími společníky hrad zachraňuje. Už deset let tu organizují Mezinárodní dobrovolnické akademie, jichž se účastnily stovky dobrovolníků z pětapadesáti zemí světa. Do rekonstruované kaple zazdívají své národní kameny. Cílem tvůrčího sdružení je nejen zámek dostavět, ale také do roku 2012 „svolat dobrovolníky z celého světa, vytvořit projekt zastřešující již probíhající dílčí aktivity i uspořádat na Hartenbergu mezinárodní environmentální konferenci“.

Goethe si 6. září 1823 zapsal: „Příjemný přístup k účelnému hospodaření ve velkém komplexu panství, které čítá čtyři až pět tisíc obyvatel a všichni mají zaměstnání. Zcela chudí, které možno nazvat žebráky, jsou jen tři, což hraběti dělá starosti.“

Do pivovaru jsme nahlédli a došlo nám, že dnes v klenutých prostorách starého pivovaru i v jiných objektech našli útočiště lidé, pro něž záchrana hradu je zároveň záchranou jejich existence. Že dostavba hradu, který poskytuje pracovní příležitost nejen studentům, ale také nejprostším lidem z širšího okolí, je způsob jakéhosi novodobého „účelného hospodaření ve velkém komplexu panství“ pro velmi chudé, které by Goethe asi nazval žebráky. Domnívám se, že jsou jich možná desítky. Hrad, jenž v nedávné minulosti propadl do naprosté zkázy, je pro ně symbolem naděje: „Přiměl nás přemýšlet o tom, co je opravdu důležité a co vlastně v životě potřebujeme.“ Pro ně je rovněž důležité, že záchrana hradu je tak pracná i dlouhodobá, a bez nich se neobejde: je to jistota stravy a přístřeší.

Být to v dobách Goethových, byli by Bedřich Loos a Zdeněk Drobný nejspíše povýšeni do šlechtického stavu a mistr by si možná poznamenal: „Nikdo by nevěřil, kolik dobrého lze vykonat v tak nuzných poměrech, ačkoli doba bohatstvím překypuje.“

O tom jsme s televizí ale nenatočili nic, tak o tom aspoň píšu.