Minulý čtvrtek Český rozhlas vysílal reportáže z předvánočních obchodních center. Vládla nákupní horečka. Davy se tísnily. V pražském nákupním centru ale přesto zůstalo místa „i na rozpažení“. Z hlavního města rozhlas hlásil, které obchody jsou právě prázdné, a kde se naopak stojí fronty. Včera jsme se zase mohli dovědět, kde a za jakých podmínek bude možné vyměňovat nevhodné a opakující se dárky a že na délce front se nic nezmění. Možnost nakupovat se ve vysílání rozhlasu změnila v samozřejmost, ne-li nutnost.

Kdyby byly obchody o svátcích, o nedělích a přes noc zavřené, jak o to před pěti lety usilovali nejen levicoví poslanci (viz sloupek Omluva pracujícím z 10. května 2010), museli bychom nakupovat během pracovních dní. Řadu hodin bychom nevěnovali práci přes čas, protože kdo by do večera nenakoupil, neměl by pak doma ani chleba. Tak nějak to muselo být v České republice před patnácti lety a tak nějak to dnes musí být nejen v Německu, Rakousku anebo Polsku. Několik desítek hodin týdně by se nám všem uvolnilo pro rodinu, koníčky, odpočinek, občanskou, politickou a další činnost.

Říká se, že KSČ pod Husákovým vedením uzavřela s lidem dohodu — za nezájem o politické dění slušný životní standard. Dnešní vláda se zdá být nepochybně cyničtější: Standard nezajišťuje. Nadnárodní kapitál ale nechává, aby představu standardu posouval reklamou výše, než si většina lidí reálně může dovolit. I ve snaze zajistit si nepatřičný standard pak čeští zaměstnanci tráví v práci ročně o šest set hodin více než Němci. A možná i proto žije v České republice pod hranicí chudoby nebo těsně u ní každý pátý člověk. Nejméně dva miliony lidí tedy, pokud jde o zájem o veřejné dění, ani není třeba korumpovat.

Deník SME minulý týden publikoval rozhovor s Michaelem Robertsem, odcházejícím britským velvyslancem v Bratislavě. Na otázku věnovanou úplatkům při zadávání veřejných zakázek Roberts odpovídá, že mu předseda jedné ze slovenských politických stran „povedal, že dvadsať percent z každého obstarávania sa stráca týmto spôsobom“. Když se novinář zeptá, jak reagoval, když se to dozvěděl, řekne: „Dvadsať percent je dosť. Bolo užitočné počuť priznanie, že je to tak.“

V Praze se říká, že na začátku předchozího volebního období, tedy za vlády ODS a primátorování Pavla Béma, šlo na úplatky 30 % z každé veřejné zakázky a na jeho konci že to bylo 70 %.

Slavná Opencard vyšla město Praha na 880 milionů korun. Plzeň za obdobnou kartu zaplatila 250 milionů. (Což je zhruba suma, kterou pražský magistrát zároveň u Opencard jaksi zapomněl vymáhat na smluvních pokutách od dodavatelských firem.)

Rozšíření pražské čističky mělo podle zpráv z tisku stát 7 miliard korun. Z přepisů nahrávek uveřejněných v souvislosti s nejnovější aférou korupčního financování ODS jsme se dozvěděli, že daná zakázka měla být předražena o 3 miliardy. Prostor na ona korupční procenta by se tu tedy našel. A pokud víme, že půl miliardy mělo skončit v rozpočtu občanských demokratů, je tu ještě otázka, kam mělo doputovat zbývajících dvě a půl miliardy z této jedné konkrétní zakázky.

Katolík v čele vlády by možná řekl, že z deseti ran egyptských jsou dnes problémem zejména štěnice a jeden žabák na prameni. Osobně mi přijde, že jsme si nedávný Štědrý den připomínali spíše ve starozákonních reáliích a že spíše než na radostnou zvěst o narození spasitele dnes „vyvolený lid“ čeká na někoho, kdo by jej nejprve vyvedl z egyptského zajetí. Žádné církvi by neuškodilo, kdyby tento příběh dokázala veřejnosti převyprávět a třeba přitom ještě varovat před falešnými proroky.