Něco tady není v pořádku. Mediální obraz české vlády a jejích podržtašků vyvolává hrůzu, přičemž nepříjemná tušení o našich politicích a jejich činech se nepříjemně často potvrzují. Nebo jsou nám alespoň v přesvědčivých náznacích vyjevována. Naposledy jsme tak mohli trnout nad nahrávkami pořízenými nyní již bývalým ředitelem Státního fondu životního prostředí Liborem Michálkem.

Samotní aktéři našeho dekadentního románu na pokračování jsou přesto stále mladiství a krásní, vkusně oblečení a ničím nedotčení — jako kdyby jejich mediální obraz na sebe přebíral všechno špatné, čím se v průběhu své politické kariéry provinili, a je samotné tím chránil.

Pokud kvůli drastickému vyústění aktuální zápletky přece jenom ze scény někdo na čas zmizí, můžeme si být jistí, že se dříve či později zase objeví. A že strašidelný obraz, vykreslený ofsetovými barvami na novinovém papíru, bude vždycky v rozporu s úsměvem politika, který nejprve něčemu „čelil“, nakonec to „ustál“, nikdy nebyl za nic zodpovědný a taky mu nikdy nic nepřišili.

Stále mladý a půvabný Dorian Gray se v románu od Oscara Wilda za svůj škaredý obraz styděl a před veřejností ho schovával. V České republice nějaké schovávání nepřipadá v úvahu a není k tomu třeba ani Julian Assange a jeho WikiLeaks. Dokonce i vyšetřovací protokoly mají zřejmě novináři na stole ve stejném okamžiku jako příslušný policejní náčelník, viz Michálkův výslech. Záhada, kterou by bylo vyšetřit především, ale o které zatím nikam nic neuniklo, zůstává vlastně jenom jedna: jak to, že z toho hororového obrazu české politiky plynou tak disproporčně zanedbatelné následky?

Kauza odstupujícího ministra životního prostředí Pavla Drobila a jeho poradců je v tomto opravdu ilustrativní: drobilovci se na zveřejněných nahrávkách netají tím, že by Michálek udělal nejlépe, kdyby jim stát pumpnout o miliony pomohl, případně jim v tom alespoň nepřekážel. Premiér následně svého člověka „podrží“: Drobil má jeho důvěru, šlo jenom o manažerské pochybení, jede se dál. Mizející miliony kamsi zmizely. A korunu tomu nasazuje prezident, který z hradních výšin žádné miliony také nevidí, místo toho ale vidí ministra životního prostředí, který veškeré informace o resortní problematice čerpá z jeho bestsellerů.

Někde jinde bychom se asi bavili o tom, co tahle trojka udělala pro to, aby všechno bylo transparentní a k žádné korupci v principu dojít nemohlo. U nás se bavíme o tom, že i kdyby byly důkazy nad slunce jasnější (nebo vlastně v tomto případě spíš nad černou díru temnější), zase se nic nestane.

Věci veřejné sice coby neřízená střela české politiky situaci nakonec trochu zkomplikovaly. I kdyby ale nakonec Nečasova vláda ve své momentální sestavě padla, nic to nezmění na základním principu české polistopadové politiky: o míře hrůzostrašnosti obrazu příslušného činitele rozhodují činitelovi jánabráchové, stejně jako o důkazech, že se dopustil nějaké té hanebnosti. Zkrátka, co by jinde bylo na kabát z ostudy pro doražené politické mrtvoly, to je u nás jakýsi politický dress code.

Jenom dítě pod nezdravým vlivem dánských pohádek by si v takové situaci mohlo myslet, že stačí zveřejnit v novinách informaci, že prezident (případně premiér, exministr apod.) je ve skutečnosti nahý. Mělo by pak z toho samo opletačky a dostalo by se mu poučení, že prezident není nahý, je velmi dobře oblečený a ostatně visí zarámovaný v každé třídě, kde si všechny děti mohou dobře všimnout jeho saka, košile a kravaty.

Zavedení úzkostně korektního oblečení na zřejmě příliš bohémském a příliš zeleném ministerstvu bylo mimochodem jedním z prvních Drobilových kroků ve funkci, která mu podle Klause tolik, ale opravdu tolik slušela, že by z ní vlastně ani raději odcházet vůbec neměl. Možná právě takhle se oba dobře oblečení pánové našli — a Drobilovy čtenářské zájmy pak vzájemnou náklonnost už jenom prohloubily.

Jako nahý v mediálním trní se ostatně necítí ani Klaus se svými klimatickými názory, ani Drobil se svými nahrávkami, ani Nečas se svým Drobilem ve své protikorupční vládě. A ani ostatní političtí Dorianové s pošramoceným veřejným obrazem navzdory panujícím mrazům nedrkotají zuby. Česká politika není holt žádná pohádka a Andersena zjevně nenapadlo, že by císař a spol. mohli být ještě ke všemu exhibicionisti.

Je opravdu spíš jako od Wilda. Jenom nad tím, jak je důležité míti Vojtěcha Filipa, pořád visí otazník. Ale o tom někdy příště.