Nedávno jsem napsal pro Deník Referendum článek „My a české základní školy“, který se zabývá umístěním studentů českých základních škol ve výzkumu PISA (Programme for International Student Assessment). Tato studie (jak známo) srovnává dovednosti patnáctiletých žáků v 65 zemích světa včetně všech zemí OECD. Když jsem zanedlouho na to uveřejnil tento článek na svém blogu na serveru Aktuálně.cz, rozvinula se velice zajímavá rozprava, na kterou bych rád všeobecně reagoval.

Hlavním důvodem, proč se chci k tomuto tématu ještě jednou vrátit, je skutečnost, že my dospělí velice rádi svádíme hlavní vinu za školní neúspěchy všeho druhu na ty nedospělé. Nejsou prostě ve své většině na takové úrovni, aby naše výchovné a pedagogické metody pochopili, jak jsme přesvědčeni. Je pravda, že vztáhneme-li na ně některé nároky, kterým se musely snažit dostát minulé generace a vytrhneme-li je z celkového kontextu, musí se nám mnoho současných školáků jevit jako bytosti unuděné, rozmazlené a bez motivace k čemukoli, co má v životě smysl.

Když mluvíme o motivaci, právě malá motivace k učení je něco, co studentům základních škol (a nejen těch základních) nejčastěji a také nejraději vytýkáme. Jeden z diskutujících říká: