Nedávno jsem napsal pro Deník Referendum článek „My a české základní školy“, který se zabývá umístěním studentů českých základních škol ve výzkumu PISA (Programme for International Student Assessment). Tato studie (jak známo) srovnává dovednosti patnáctiletých žáků v 65 zemích světa včetně všech zemí OECD. Když jsem zanedlouho na to uveřejnil tento článek na svém blogu na serveru Aktuálně.cz, rozvinula se velice zajímavá rozprava, na kterou bych rád všeobecně reagoval.

Hlavním důvodem, proč se chci k tomuto tématu ještě jednou vrátit, je skutečnost, že my dospělí velice rádi svádíme hlavní vinu za školní neúspěchy všeho druhu na ty nedospělé. Nejsou prostě ve své většině na takové úrovni, aby naše výchovné a pedagogické metody pochopili, jak jsme přesvědčeni. Je pravda, že vztáhneme-li na ně některé nároky, kterým se musely snažit dostát minulé generace a vytrhneme-li je z celkového kontextu, musí se nám mnoho současných školáků jevit jako bytosti unuděné, rozmazlené a bez motivace k čemukoli, co má v životě smysl.

Když mluvíme o motivaci, právě malá motivace k učení je něco, co studentům základních škol (a nejen těch základních) nejčastěji a také nejraději vytýkáme. Jeden z diskutujících říká:

„Všechno je o motivaci. Student základní školy (resp. jeho rodiče) musí být motivováni faktem, že bez dobrých výsledků se student nedostane na dobrou střední školu (gymnázium). S mizernými výsledky ze SŠ se nedostane na dobrou univerzitu. A když bude podprůměrný na univerzitě, tak bude vyhozen.“

A tady začíná celý problém. Jsem si jist, že vidina sebelepší životní kariéry nemůže být pro studenta základní školy žádnou motivací k tomu, aby se rád vzdělával. Je sice pravda, že pro jeho rodiče ano, ale jak známo, každá snaha donutit syna nebo dceru k tomu, co chtějí jeho rodiče, má své meze. Jejich úporná snaha může také vést k tomu, že svému potomkovi vzdělávání nadobro znechutí.

Je velice zajímavé, že silnou motivaci k vzdělávání mají děti a mladí lidé v nejchudších zemích světa, zvláště v těch, které jsou proslulé svou kulturní tradicí, jako třeba Indie nebo Čína. Je to pro ně jediný způsob, jak překonat všeobecnou a vše ubíjející chudobu. Tak tomu bylo v minulosti i u nás. Příběhy mnoha chudých nadaných českých studentů, kteří výrazně zasáhli do osudu této země a kteří byli již v mladém věku velmi silně motivováni, jsou dobře známé.

Jestliže mluvíme o motivaci, zastavme se na chvíli u dospělých, a to jak u rodičů, tak u učitelů. Protože mám (díky své práci) to štěstí setkávat se často s velmi nadanými a úspěšnými mladými lidmi nejrůznějšího věku, mohu s jistotou říci, že za úspěchem těchto mladých lidí stojí kromě jejich nadání, které je hlavním předpokladem, vždy ještě nějaká dospělá osoba, bez které by se toto nadání nemohlo dostatečně rozvinout. Někdy rodiče, nejčastěji však nějaký učitel, jindy učitelé i rodiče. Alespoň tak to pociťují ti, kterých se to týká.

Je vidět, jak důležitou úlohu v životě studentů mohou hrát právě učitelé. Položme si tedy otázku, jakou motivaci mají k tomu, aby něco takového dokázali. Zvýšení platů samo o sobě to rozhodně není. I když je velká ostuda, že učitelé v této zemi nemají na růžích ustláno, obávám se, že se úroveň výuky přidáním platů rozhodně nezvýší. Potřebujeme učitele, kteří hoří nikoli pro pedagogiku, ale pro to, co vykládají. Teprve vír, který strhuje je samé, může strhnout i někoho jiného. Kolik je jen takových učitelů?

To se ale týká i rodičů, nejen učitelů. Rodičů, kteří se tak rádi vymlouvají, že jsou unaveni a nemohou se svým dětem tolik věnovat. Dá se tedy říci, že rodiče nejsou za současné situace dostatečně motivováni být dobrými rodiči, protože děti od nich rozhodně potřebují více než jen únavu z vydělávání peněz, jakkoli jsou nezbytné k životu. Těm mladším by velice pomohlo například pravidelné předčítání z dobré literatury (příkladem mohou být pohádky), jak je dnes již nezvratně prokázáno. Těm starším zájem o to, co dělají, o co se zajímají a pomoc právě v těchto oblastech.

Snaha uvést své děti do kulturního dění (návštěva galerií, divadel a koncertů), jestliže to rodině dovolí její finanční možnosti. Děti právě takovýchto rodičů mají před těmi ostatními zcela nezanedbatelný náskok. Kolik rodičů si však v současné době udělá na něco podobného čas?

Kromě toho by děti měly v rodině vstřebat základní etické principy, a to je další potíž, která ukazuje, jak málo jsou rodiče motivováni, aby prospěli svým dětem. Mnoho rodičů je totiž přesvědčeno, že lépe se na světě mají lidé, kteří žádné etické principy nedodržují. Kdyby lépe četli pohádky, dobře by věděli, že je to logika skutečně a v pravém slova smyslu ďábelská. Ten, kdo upíše svou duši čertu, si může skutečně dovolit všechno a také se mu všechno daří, ale obvykle to netrvá příliš dlouho a potom se vše obrátí proti němu (v pohádce takového člověka odnese čert), to věděla již stará lidová moudrost.

Děti by se měly včas dozvědět, že člověk nemá dělat druhým to, co nechce, aby oni dělali jemu. Že nic není možné získat zadarmo (jestliže chci být vzdělaným člověkem, musím vynaložit velkou energii na to, abych se jím stal). Podvodně získaným diplomem získám pouhý cár papíru, nic více. A když se na to přijde, pak ještě doživotní ztrátu důvěryhodnosti. Že jsou věci, které se nedají koupit za žádné peníze (například schopnost vzájemně spolupracovat předpokládá schopnosti, které není možné koupit za žádné peníze, a přesto je základní podmínkou i k vytváření finančního bohatství, někteří ekonomové ji nazývají sociální kapitál). A takových příkladů bychom našli celou řadu. A nyní si musím nutně položit otázku:

Když nejsou ani rodiče, ani učitelé dostatečně motivovaní, aby dělali svůj podíl práce při vzdělávání mladé generace, tak jakým právem vyčítají nedostatek motivace dětem a mladým lidem? Neprojevilo by se kladně, kdyby si nejdříve sami zametli před svým prahem?