Před Vánoci jsem procházela knihkupectvím Academia a hledala něco, o čem nevím a co by bylo hezké dát někomu k Vánocům. Už předtím jsem absolvovala několik akcí v knižním obchoďáku Luxor, kde se vše změnilo v prapodivný trh, na němž jsem ztratila orientaci a nenašla na svých místech ani to, o čem jsem dříve věděla jistě. Že by si tam člověk mohl koupit třeba knížku poezie — možné to je, ale já jsem nepřišla na to, jak ani kde.

Knih vychází hrozně moc, některé jsou velmi reprezentativní, krásné a užitečné, ale také velké a drahé. Je to luxus, na který nemám místo ani peníze, a nějak mě nebaví těmi nádhernými knihami o nejrůznějších umělcích, krásných místech, uměleckých předmětech, osobnostech a krajinách ani listovat. Mám ráda knížky příruční, knížky s textem ke čtení, přiměřeného formátu a znepokojivého obsahu. Nakonec jsem koupila dvě, obě sociologické: Iva Možného Rodinu a společnost a Jana Kellera Tři sociální světy. A v adventě si čtu o rodině.

Myšlenky na rodinu k adventu patří, myslím na dárky a na jejich příjemce a při té předvánoční únavě a letošní zimě, která člověka žene co nejrychleji domů, myslím čím dál častěji na ty členy rodiny, kteří nám zemřeli. Jaké to s nimi byly Vánoce, když Štědrý den byl dnem pracovním a někdy bylo docela těžké koupit knížku, která by stála za čtení. Pokud jde o tu blízkost konce, jsem na řadě, jsem už dnes z rodu nejstarší, a padá na mě odpovědnost za všechny, kteří se potýkají se životem, zapadajíce do jednotlivých kategorií v sociologické knize.

Nikdy jsme nepatřili ke zvlášť privilegovaným, ale vždy k poměrně zdatným. Výchova byla dost přísná, ale také tolerantní k aktivitám všech členů rodiny a v mnohém docela nekonvenční. Sama se však za takovou nepovažovala, naše rodina se sama cítila jako v podstatě konzervativní, stabilní, solidní a středně situovaná. Ale nebyla — rodiče byli rozvedení, bratra vychovával otec a jeho nová rodina, já jsem žila s mámou. V knize Iva Možného jsme se určitě hodili do kategorie rodin s výrazně emancipovanou matkou.