Ve filmografii Gérarda Depardieu se s otupělým výrazem člověka opotřebovaného životem do stavu, kdy jej jakékoli přemýšlení rozčiluje, vysiluje a unavuje, stejně jako s dlouhými, mírně zvlněnými nemytými vlasy a lenivě houpavou chůzí mužů, jež si každým krokem obcházejí břicho a jež konfekční standard nadměrných velikostí odívá do triček a košilí délky dámských šatů, nesetkáváme příliš často.

Nepatřičnost, jíž Depardieu v roli Sergea Pilardosse působí, je nicméně rysem, jenž proniká jako klíčový spojující prvek v podstatě celým filmem, a co je nejdůležitější, na zcizující nepatřičnosti je založen i „Mamutův“ absurdní humor.

Z trapnosti otevírací scény filmu — kašírované pracovní rozlučky před odchodem do penze — se přesouváme do neméně bizarních, avšak i v této své bizarnosti naprosto uvěřitelných výjevů ze Sergeova domácího života v roli novopečeného důchodce.

Několik vět prohozených s manželkou nad krabicí puzzle s hradem, již dostal jako dárek „na odchodnou“, nečinné popocházení v opuštěném bytě, nákup v supermarketu: ve zkratce několika situací, pohybů, gest a svérázných způsobů řešení komplikací je dokonale vystiženo Sergeovo zmatení v kulisách moderního světa.

Tyto úvodní momentky současně nastiňují obrysy koloritu, v němž se bude další část filmu nadále odehrávat. Nasednutí na motorku, legendárního Mamuta, a zahájení výpravy, již se Serge rozhodne navzdory své neohrabanosti podniknout kvůli důchodovému příspěvku, aby pro pojišťovnu získal chybějící potvrzení od svých někdejších zaměstnavatelů, znamená pro vyprávění změnu pouze prostorovou.

Epizodičnost následující road-movie, kterou se film po úvodní expozici stává, totiž pouze navazuje na narativní rozvolněnost úvodních sekvencí. Sergeovu cestu po venkovských městečcích roubí korálky výjevů z každodenního života nejobyčejnějších, leč svým jednáním či mluvou neobyčejných Francouzů současnosti, jejichž prostřednictvím je Serge konfrontován především s odcizením a odosobnělostí.

Hrobník na hřbitově mu vyhoví pouze za to, že mu pomůže s rakví, nový vyhazovač v baru se s ním nechce bavit vůbec a vulgarismy nešetříc jej vypoklonkuje ze sálu, nevinnou zastávku na pláži, zpestřenou sběrem poztrácených mincí, mu naruší podobně zaměřený nepřátelský sok s promyšlenými metodami sběru, a scénku z nejzoufalejších si Serge odbude v rozhovoru s mluvítkem u dveří.

Serge působí rozpačitě, když se má domluvit s lidmi, nejen jeho bezradnost však kulminuje v situacích rozhovorů s poloautomaty typu zmiňovaného mluvítka či mobilního telefonu. Sergeova manželka Catherine (Yolande Moreauová) takto absolvuje útrpný telefonát, v němž donekonečna hláskuje své příjmení neviditelnému úředníkovi, v jednom z motorestů na Sergeově cestě se zase odehraje zoufalá scénka telefonátu otce s malou dcerkou, jež rozbrečí všechny čtyři osamělé muže v restauraci.

Bariéry nedorozumění, jež se stávají jedním z dílčích leitmotivů filmu, dokáže v „Mamutovi“ překonat pouze hra a vyhrocená představivost či tělesný kontakt. Pochopení a svým způsobem i uspokojení Serge nachází až při zastávce u příbuzných. Nevinně poblázněná a přebujele tvořivá neteř Solange (Miss Ming) Sergeovi bezděčně připomene důležitost významnějších než materiálních hodnot — díky ní se mu podaří i najít novou cestu domů, k harmoničtějšímu soužití s Catherine.

Jako absurdní melancholická road-movie se „Mamut“ nijak nesnaží překonávat konvence svého žánru. Sama cesta je v něm typicky příležitostí k nalezení něčeho ztraceného — ať už tomu říkáme životní elán, víra, vůle či naděje. Je také příležitostí ke vzpomínce. Na někdejší lásky, sny a ideály, jež se Sergeovi zjevují s představou milované dívky (poeticky zkrvavený přízrak Isabelle Adjaniové), s níž se na jedné ze svých prvních mladických jízd na stejné motorce tragicky vyboural.

Snové vzpomínky působí na Sergeově cestě jako náhle intenzivní a plné emocionálního vytržení z nepochopitelnosti nepřístupného světa. Melodramatičnost vzpomínkové linie Mamuta podporuje i básnivost slov a tón, jímž je mrtvá láska k Sergeovi pronáší. Magicky tragická minulost obklopující Sergea v představách pak celému snímku propůjčuje nostalgický závoj vybledlé barevné patiny, jež spolu s rozkomíhanou kamerou pouze dokresluje dojem staromilského příklonu ke „starému dobrému“, který ve stáří napomáhá poklidně spočinout ve světě nepřátelských novot.

„Mamut“ však není jen filmem o stárnutí či o potácení se v odcizeném světě. Je především výzvou k přehodnocení mezí zdánlivé ostudy a nepatřičnosti, k přehodnocení toho, komu a v jakých situacích se smějeme, neboť ukazuje každodennost v jejích nejupřímnějších polohách. Každodennost, jež se v běžném životě nezdá zas tak neobvyklá, ale již činí trapnou její zobrazení.

Na mamuta! Režie: Gustave de Kervern, Benoit Delépine. Hrají Gérard Depardieu, Yolande Moreauová, Isabelle Adjaniová a další. Francie, 2010.