Fronta před vchodem byla dlouhá bezmála kilometr. Když jsem přišel k večeru druhého z obou dní, po něž nový Palác kultury předváděli poplatníkům, na řadu, byl jsem prý už sto šestitisící návštěvník.

Nevím, co čekala většina ze sto šesti tisíc návštěvníků — nejspíš je sem přivedla zvědavost stejně jako mě. Myslím si totiž, že kultura anebo aspoň umění nepotřebují paláce. Umění potřebuje ze všecho nejvíc příležitost a tu mu poskytuje svoboda. Pokud kultura z nějakých důvodů zkomírá, zkomírá i v palácích (anebo právě v nich), pokud žije, tedy i bez nich. Ale byl jsem zvědav, jak bude vypadat palác zasvěcený kultuře v Praze, ve městě, jehož se dotkly snad všechny velké epochy a styly a zanechaly tu své stopy nejen ve stech chrámů, paláců, zahrad, divadel či museí, ale i v obyčejných domech či příbytcích, v nichž dosud přetrval jejich duch.

Déle než hodinu (plocha všech podlaží prý obnáší 168 000m²) trvala cesta, jež počínala obchůzkou po gigantické podzemní garáži a vedla spletí chodeb, salónků a jídelen, podél šaten, výtahů, buffetů, hlavním (sjezdovým) sálem i sály menšími (Malým, Komorním, Konferenčním) a já stále čekal, sveden zřejmě názvem, že konečně stanu v nějakém stánku vyhraženém umění, že uvidím také knihovnu, výstavní síň, divadelní sál s oponou, několik soch, obrazů na stěně, něco, co by prozrazovalo návaznost, co by ještě vyrobil řemeslník, anebo broušenou vázu, kterou by zhotovil český sklář — nic takového jsem však nespatřil. Jen několik tisíc židlí, křesel, stolů a stolků. Také nesčíslně holých (zato posuvných) stěn. Tuny kovu, skla, kabelů, umělé hmoty. Množství praktikáblů, reflektorů a zářivek, statisíce kovových destiček, jež měly vytvářet iluzi moderních stropů.

Dozvěděl jsem se, že v monumentu funguje čtrnáct eskalátorů a čtyřicet dvě zdviže. Salónků je tu jedenačtyřicet a kuchyně uvaří během směny pět tisíc jídel, že ve Sjezdovém sále může usednout na filharmonickém koncertu skoro tři tisíce diváků. (Který filharmonický orchestr tu však bude s chutí hrát, když poslech hudby umožní jen složitá soustava mikrofonů, mixážních pultů a reproduktorů), a jak jsem stoupal po schodech, sledoval značky a míjel telefonní automaty a ukazatele času a hleděl do vyhaslých obrazovek průmyslových televizorů, jak jsem naslouchal bezduché hudbě, jež se linula z ukrytých reproduktorů, stále více jsem měl pocit, že kráčím obrovskou nádražní, letištní anebo tovární halou, filmovým ateliérem, sportovní arénou anebo výstavištěm.

Je pravda, že jsem zahlédl i tři nebo čtyři sochy, ale řekl bych, že by neobstály ani v okresní galerii. Také několik gobelínů tu viselo, ale na obrovských studených plochách z umělohmotných či panelových stěn působily jako cizorodé záplaty. Konečně jsem našel i jeden obraz od známého malíře. Řekl bych, že to nebyl dobrý obraz, ale i kdyby byl skvělý, nemohl by vdechnout ducha do chladné odosobněnosti těchto míst.

Každá doba má své monumenty, své dominanty, které už zdálky a do dálky mají symbolizovat její směřování, jejího ducha. Pokud vím, začala se tato stavba budovat jako Sjezdový palác (skutečné náklady informátorka nemohla sdělit, jen prý se jednalo o druhou největší investici po pražském metru), pak se její původci rozhodli zasvětit ji kultuře, a tím i monumentálně vymezili své pojetí kultury.

Tento velikášský palác jako by totiž symbolizoval myšlení, které už opustilo humanistické tradice a za svůj ideál přijalo vidinu robota, které věří, že velikost neopakovatelného a svobodného tvůrčího činu se dá nahradit technickými triky a pompézními gesty.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 5, květen 1981.)