„Ostrov na prodej — republika Irsko, západní Evropa, k nastěhování, nutná rekonstrukce“ hlásil nedávno inzerát na největším irském realitním webu. A dvaasedmdesátiletý Bill O’Brien se ptá reportéra: „Tenhle znáte?"

Premiér Brian Cowen měl důležité oznámení. „Omlouváme se, že jsme museli kvůli úsporným opatřením zhasnout světlo na konci tunelu.‘“ Od srdce se začíná smát, ale prudce končí. „No, dost lidí dopadlo hodně tvrdě, to není legrace.“

Castlemoyne v severním Dublinu je jedno z mnoha „měst duchů“ po celé zemi — dle vládních údajů je třicet tři tisíc nových domů prázdných a deset tisíc nedokončených. V samém centru hlavního města rozdává kapucínský klášter chléb, jogurt, vločky a trochu ovoce těm, kteří přišli o přístřeší, mezi nimi i Východoevropanům.

Irové znovu emigrují, „šedesát tisíc lidí opustilo Irsko mezi dubnem 2009 a dubnem 2010“, tvrdí Thomas Conefrey z dublinského Ústavu pro ekonomický a sociální výzkum.

Inspirace

Už tři a půl roku nám MF DNES v pravidelných intervalech oznamuje, že krize je zažehnaná. Ta zatím neuposlechla a její poslední kapitola je pro neoliberály v České republice a hlavně na Slovensku obzvláště bolestná, protože cesta „keltského tygra“ pro ně donedávna byla vzorem.

Tak například místopředseda občanských demokratů Macek v roce 2001 hájil extrémně nízké daně v Irsku proti kritice Francie a Německa s tím, že je politikům asi líto pustit zdroje a tím i moc. Jako vždy zamlčel, že tak hájil zvětšení moci kapitálu oproti alespoň potenciálně demokratickým strukturám.

Pro Dzurindu bylo Irsko za doby jeho premiérování „silnou inšpiráciou“ a celá slovenská pravice chtěla přímo napodobovat irský recept dumpingových daní na kraji EU.

Vize „tatranského tygra“ byla vždy utopií, protože velká část atraktivity Irska pro americký kapitál spočívala v nulové jazykové bariéře a v osobních vazbách mezi Spojenými státy a Irskem. Svého času proudila čtvrtina všech amerických investic v EU do této zemičky s jedním procentem obyvatelstva EU.

Tři otázky

Pro analýzu současné krize jsou důležité tři údaje: z čeho pramení, jak se jí snažily vyhýbat vládnoucí třídy po celém světě a jak nyní reagují po jejím vypuknutí.

Aniž bychom zašli dále do marxistické teorie kapitalistických krizí, můžeme konstatovat, že v největších světových ekonomikách od sedmdesátých let značně klesala míra zisku. Tím se snížila atraktivnost investic.

Částečně se to „napravilo“ zvýšeným vykořisťováním — lidé museli pracovat více za méně. To oddálilo krizi, avšak současně ještě vyostřilo zásadní rozpor v kapitalistické ekonomice — že pracující třída nemůže koupit či jinak spotřebovat vše, co vyrobí.

Některé ekonomiky, nejvíce Německo a Čína, proto své výrobky masivně vyvážejí. Jiné, hlavně USA, půjčovaly „nadbytečný kapitál“ pracujícím ve větší míře, než mohli s klesajícími mzdami kdy vrátit, aby tak měly odbytiště.

To stojí za obrovskou „financializací“ hospodářství, kdy dnes například v USA cca třetina celkových zisků připadá na finanční sektor, což nestojí v reálném poměru k tvorbě hodnot.

Vytvoření eura tyto nerovnosti reprodukovalo a v rámci Evropské unie zesílilo. Nedávno zveřejněné dokumenty německého ministerstva zahraničí potvrzují, že Francie si v roce 1989 u Německa prosadila zavedení eura o deset let později výměnou za to, že nebude sabotovat sjednocení s NDR.

Mělo to z Evropské unie vytvořit protiváhu proti Spojeným státům a zužitkovat německou hospodářskou sílu pro cíle Francie.

Euro

Už od šedesátých let se sice debatovalo o společné evropské měně, rozdíl mezi politikou „tvrdé měny“ v Německu a Nizozemsku a inflační politikou obzvláště v jižní Evropě v důsledku rozdílného vývoje produktivity vždy však představoval nepřekonatelnou bariéru.

Německo navíc nyní trvalo na tom, aby měnová unie neznamenala i užší politickou a daňovou integraci. Uvnitř jednoho státu se zpravidla vybírá více daní v bohatších regionech, které se pak investují do chudších oblastí. Evropské fondy byly vždy jen velmi slabou náhradou za tento mechanismus.

Uvnitř Evropské unie nová společná měna umožnila levné úvěry pro ekonomiky na periférii, kde reálné mzdy rostly, zatímco Schröderova sociálně-demokratická vláda prosadila v Německu největší snížení reálných mezd od války.

Německý průmysl tak exportoval až do roku 2008 více než mnohonásobně větší Čína, která roku 2009 převzala světové prvenství ve vývozech. Export z Německa šel především do dalších států Evropské unie a německý kapitál na úkor tamních pracujících vydělal i tím, že německé banky půjčovaly ušetřené peníze odběratelům německého zboží.

Když se americké firmy po rozšíření Evropské unie na východ ohlížely po levnějších možnostech vstupu na evropský trh a zdroje v Irsku vysychaly, irská vládnoucí třída sázela na realitní bublinu.

Irské banky tak půjčily více než 120 miliard eur (tři biliony korun) a v roce 2006 generovalo stavebnictví jednu pětinu hrubého domácího produktu. Jeden ze sedmi zaměstnanců pracoval ve stavebnictví. Politici na všech úrovních se obohatili úplatky od developerů.

Současně se irská vláda pod vedením strany Fianna Fail snažila ukrojit něco z velkého koláče finančních trhů v Londýně a podporovala příliv vysoce spekulativního kapitálu. Finance z Wall Streetu měly do Irska prakticky bezcelní vstup a téměř nulová regulace irského bankovnictví dovolila například bance Anglo Irish nasadit vkladatelům růžové brýle.

A tak jen v roce 2006 proudilo do investičních fondů v Dublinu cca 550 miliard eur. Sedmdesát procent těchto peněz se přitom drželo na Kajmanských ostrovech.

Krach

Americká bankovní krize z roku 2007 rychle dorazila i do Evropy, neboť hodně bank nakoupilo špatné úvěry amerických finančních institucí. Když padla britská banka Northern Rock, měl eurokomisař pro společný evropský trh z Fianna Fail McCreevy drzost tvrdit, že to svědčí o přílišné transparentnosti bankovního systému.

Krize Evropu od té doby neopustila. V podstatě jediná část světového hospodářství, kde zatím trvá konjunktura, jsou Čína a její dodavatelé — například Brazílie a v poslední době i Německo (včetně České republiky a Slovenska) — a přitom i zde je růst mnohdy doprovázen rostoucí nezaměstnaností. V USA vládne rekordní nezaměstnanost stejně jako na „periférii“ Evropské unie.

To souvisí i s tím, že jedině Čína skutečně masivně podporuje svou ekonomiku, hlavně státními investicemi do infrastruktury. V USA a v Evropské unii směřovala obrovská většina prostředků do bank, které nyní přes burzy a ratingové agentury signalizují svou nespokojenost s intenzitou škrtů, které tyto dary spekulantům mají financovat.

Neoliberalismus se tak najednou otevřeně spojil s keynesiánstvím pro nejbohatší.

Irsko

Krize zadlužování bankovního systému se tak stala krizí zadlužování států. Irská vláda se držela nové ortodoxie s vervou — nenechala ztroskotat ani zcela zruinovanou banku Anglo Irish a místo toho se v říjnu 2008 zaručila za likviditu bank ve výši 440 miliard eur. V dubnu 2009 založila „bad bank“ na oddlužování developerů.

V létě se premiér Brian Cowen dostal do Top Ten světových politiků v americkém časopise Newsweek jakožto nejlepší „rozpočtový šéf“ — za drastické škrty, zvýšení spotřebních daní a snížení platů státních zaměstnanců (až o 20 procent) z roku 2009.

Bývalý ekonomický poradce Mezinárodního měnového fondu (MMF) Kenneth Rogoff k tomu dodal: „Jestli se chcete vyhnout bankrotu, pak je irská cesta jediný možný postup.“

Irsko o pouhý měsíc později následovalo Řecko do hluboké recese, a tak znovu potvrdilo, že „ekonomičtí experti“ se řídí nejnižším třídním instinktem, i když to znamená pád celých ekonomik.

Řecká ekonomika klesla kvůli škrtům více než se čekalo, o 4,2 procenta, což se samozřejmě podepsalo i na snížené schopnosti splácet dluhy. Irské hospodářství se smrsklo od svého nejvyššího bodu o patnáct procent. A jako lék předepisují EU a MMF více toho samého — hlavně aby to bolelo ty, kteří z předešlé konjunktury nic neměli.

Irská vláda má předat bankám peníze naspořené v penzijních fondech, věk odchodu do důchodu se má zvýšit na 68 let, minimální mzda se zkrátí o třináct procent a všechny domácnosti mají platit novou daň tři sta eur ročně. Sociální dávky, podpora v nezaměstnanosti i rodičovské příspěvky se mají snížit a dvacet pět tisíc lidí ve státním sektoru má přijít o práci.

Přitom mělo Irsko i za konjunktury nejbídněji financované veřejné služby v OECD — 16 procent HDP jako Mexiko. Všechno proto, aby se vrátily peníze z irských do německých, francouzských a britských bank. A současně mají daně ze zisku v Irsku zůstat na nejnižší evropské úrovni — na 12,5 procenta.

Nekonečná krize?

Jenže vzpomeňme si na příčiny krize — byly jimi klesající dynamika kapitalismu a z toho rezultující nadbytek kapitálu. To znamená, že zesílení postavení kapitálu oproti práci, jak to nařizují neoliberální recepty, krizi v konečném důsledku pouze prohlubují.

V neděli 21. listopadu požádala irská vláda o finanční pomoc EU a IMF. V pondělí večer poznamenal ekonomický redaktor Guardianu: „Zprávy o balíku měly obnovit důvěru, že Irsko bude mít dostatek kapitálu na oživení svých zombických bank. Měly jako protipožární bariéra zabránit šíření krize na další členy eurozóny. A tak se i stalo, ale pouze do oběda.”

Pro Irsko, Portugalsko, Řecko a Španělsko zesílily (prostřednictvím úvěrových pojistek) spekulace o blížícím se státním bankrotu. Redaktor se taky pozastavil nad tím, že letošní stresstesty pro evropské banky byly evidentně bezcenné, protože dosvědčily irským bankám vynikající zdraví.

A ve Financial Times citovali Sukiho Manna, ředitele úvěrové strategie v Société Générale: „Člověk se nemůže ubránit dojmu, že trh je násilník, který se nikdy nenabaží a znovu se rozhlíží po své další oběti.“

Dříve se dostával kapitalismus z takových krizí zničením kapitálu — především hromadným krachem firem. Jenže v dnešním světě jsou jednotlivé podniky nesrovnatelně větší a mají často fakticky monopolní postavení — jsou „too big to fail“, příliš velké, aby bez vážných důsledků pro zbytek hospodářství zkrachovaly.

I války nebo jiné katastrofy, třeba v důsledku globálního oteplování, mohou zničit velké množství kapitálu, a vdechnout tak kapitalismu nový život. Na rozdíl od ekonomů to však pro rozumně uvažujícího člověka nejsou moc lákavé vize.

Odpor

Jediná rozumná vize oproti válce vládnoucí třídy proti společnosti je odpor proti ní — nutit ji bezprostředně ke keynesiánskému přerozdělování od bohatých k chudým a poté zcela opustit logiku kapitalismu, která vidí uspokojování lidských potřeb jako pouhou záminku k hromadění kapitálu. Potřebujeme společnost, která o demokracii nejen žvaní, ale odstraní i všechna privilegia.

V Irsku se prakticky zestátnily banky, avšak pouze k tomu, aby zaručily zisky bohatých vkladatelů. Proč ale naopak nepropustí bankéře, nedonutí spekulanty převzít zodpovědnost za ztráty a nepoužijí zisky k financování společenských potřeb? Proč neodmítají splácení dluhů za horentní úroky? Proč nezvyšují daně pro nejbohatší a nezačnou financovat zelenější infrastrukturu?

Pokud by jim za to hrozilo vyloučení z eurozóny, co by se stalo? Z eura profitoval nakonec především německý kapitál, a ten se třese vidinou jejího selhání, zatímco téměř polovině Němců se stýská po marce.

Jako i za Velké deprese ve třicátých letech minulého století byl odpor proti ofenzivě shora ze začátku spíš ojedinělý. Překvapení a neorganizovanost pracujících a antikapitalistické levice dovolily většinou jen ústupové boje. Situace se začíná měnit.

27. listopadu demonstrovalo v ulicích Dublinu osmdesát tisíc lidí proti „záchrannému balíku“ — při 4,4 milionech Irů by to byl ekvivalent tří set tisíc protestujících v Praze. A v Portugalsku proběhla 24. listopadu mohutná generální stávka.

Protesty pokračují i v Řecku či Španělsku a v Británii začala studentská revolta na úrovni roku 1968. I studenti v Rakousku a Německu již opakovaně okupovali své fakulty.

V České republice bychom měli tlačit na vedení odborů, aby se neleklo vlastní kuráže a skutečně vyhlásilo avizovanou generální stávku.