Deníky podporující politiku vládní koalice systematicky už delší dobu útočí na odbory, a to všemi prostředky. Zvlášť aktivně si vedou Lidové noviny. Na své první straně dne 9. prosince palcovým titulkem přes všechny sloupce například radostně zvěstují, že „Stávka skončila fiaskem“. A v přilehlém sloupku „Arogance řevu“ Martin Zvěřina tvrdí, že „ani ten nejbossovatější boss nemůže popřít, že většina zúčastněných nešla demonstrovat, ale na vánoční nákupy“.

Podezření páně Zvěřinovo by mělo reálný základ v prvních letech po Listopadu 1989. Dnes je však situace zcela odlišná. Kdyby se komentátor zajel podívat například do Třebíče, zjistil by, že obyvatelé města a širokého okolí nemají zapotřebí trmácet se za špatného počasí do hlavního města, protože třebíčské obchody a obchůdky i četné supermarkety jsou zaplaveny kvalitním zbožím především z nedalekého Rakouska, do jehož metropole to mají obyvatelé Třebíčska mnohem blíž než do Prahy, kde jsou navíc okrádáni na každém kroku.

„Role odborů ve společnosti upadá,“ zní první věta komentáře Lenky Zlámalové „Nejsme rukojmí“ 16. listopadu ve stejném listě. V některých zemích světa to možná platí, ale v našich podmínkách spadá toto tvrzení spíše do kategorie zbožných přání. Politika současné vlády způsobuje, že bohatí bohatnou, a to na úkor středních a chudých vrstev. Přitom vládou slibované vybalancování nemá konkrétní podobu a je ve fázi mlhavých slibů. Navíc trojkoalice vůčihledně slábne a véčkaři nyní dokonce vyhrožují, že odejdou z vlády, pokud koaliční partneři nepřijmou jejich protikorupční návrhy.

Nejvíc však na komentáři Lenky Zlámalové znepokojuje snaha změnit nebo obejít v ústavě zakotvené široce pojaté právo na stávku. O to nepokrytě usiluje premiér Petr Nečas a komentátorka to považuje „za velmi rozumné“.

Je až komická snaha paní Zlámalové vymezit, kdy a zač by mohli odboráři eventuálně stávkovat a kdy by jim to nemělo být umožněno. Komentátorka také chválí francouzského prezidenta Sarkozyho za prosazení tzv. zákona o minimální službě, přesně vymezujícího, které služby i během stávky musejí fungovat.

„Prezident Nikolas Sarkozy ten zákon chytře prosadil ještě dřív, než se pustil do reforem. A dost se mu hodil.“ Vzápětí však paní Zlámalová smutně dodává: „Bohužel zapomněl na rafinerie a popeláře, takže země pár týdnů uvízla skoro bez benzinu v hromadách odpadků.“

Chtělo by se dodat: Jestliže na stávkující nevyzrál lišák Sarkozy, sotva na ně vyzraje mnohem méně obratný a schopný premiér Nečas, jehož ODS v nedávných komunálních a senátních volbách nejvíce ztratila na úkor strany Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska, a to zejména v Praze. Ještě hůř sice dopadli ve volbách véčkaři, ale ti už nemají co ztratit. A tak se vydali na cestu vydírání svých koaličních partnerů a na předkládání obecně líbivých, leč těžko realizovatelných návrhů. V praxi se ukáže, zda své vyhrožování, že odejdou z vlády, myslí vážně. Předseda Věcí veřejných a ministr vnitra Radek John pokračuje sice ve svých funkcích, ale s nožem na krku od svých spolustraníků, a tak se bude muset činit, aby aspoň částečně obstál.

Lenka Zlámalová v závěru svého komentáře tvrdí, že „Odboráři samozřejmě moc dobře vědí, že zablokovaná země zvyšuje sociální neklid.“ Chce tím naznačit, že stávky organizují odboráři proto, aby zvýšili sociální neklid? Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Sociální neklid způsobuje Nečasova vláda jednostranným přenášením finančních a jiných břemen na střední a chudé vrstvy. A občané, nejen státní zaměstnanci, jsou stále více znepokojeni.