Mainstreamová publicistika vytváří svůj specifický pohled na svět, který je samozřejmě pouhou nepatrnou výsečí skutečného dění kolem nás, často značně odlišnou od toho, co je skutečně zajímavé, pozoruhodné a pro každého z nás osobně důležité. A tak se zde chci podělit o úžasný zážitek z této soboty. Byl jsem totiž pozván k události, která patří právě do toho spektra dějů pro většinový informační proud nezajímavých. A přitom jsou to děje úžasné a nesrovnatelně důležitější než pindy nějakého zrovnaprávěteďministra u Václava Moravce.

V Libkovicích pod Řípem slavnostně znovuotevírali po opravách evangelický kostel. Byla to pro mne opravdová pocta, že jsem u toho mohl být — málokteré skupiny lidí z těch, které znám, si totiž vážím tolik jako malého hloučku statečných starých evangelíků v téhle malé obci. A právě oni svou neuvěřitelnou houževnatostí kostel zrekonstruovali.

Přes všechny tragédie a těžkosti, které je v minulosti potkaly, přes dlouhá léta ničivých režimů — zločinného nacistického a idiotského komunistického — a je otázkou, který z nich jejich společenství zdeptal na duchu víc — přes všechnu vyduchlou současnost, kterou žijeme všichni nyní; přes to všechno a také přes svůj poměrně vysoký průměrný věk drží tahle skupinka pevně svou naději a opravuje kostel zděděný po předcích.

A že těch zlých věcí nebylo v historii obce málo! K těm nejbolestnějším patří ta, která má ještě pamětníky — v lednu 1944 přijelo do obce gestapo a zatklo 59 občanů. Ve vesnici se objevil uprchlý ruský zajatec. Nejprve jej nechali skrývat v nějaké kůlně za obcí, potom opatrnost občanů polevila a doslova si jej půjčovali ze stavení do stavení a starali se o něj.

Jeden z uvědomělých občanů však vše udal, Rusa gestapo zatklo a donutilo chodit po domech a ukazovat, kde všude byl hostem. Zatčení byli postaveni před zvláštní soud a většina byla odsouzeno k různě vysokým trestům včetně těch nejvyšších — ve středu dne 22. března byli v Praze na Pankráci popraveni: Čeněk Fuksa, starosta obce, Marie Fuksová, jeho manželka, Miroslav Horák z čís. 94, Václav Kunert z čís. 63, Václav Vízner z čís. 97, Růžena Tajflová z čís. 105.

Dodnes vzpomíná dcera Miroslava Horáka, jak ji, jako malé děvče, ruský zajatec u nich doma v kuchyni houpal na kolenou.

Kostel sám je historickou památkou — po vydání tolerančního patentu vznikaly na Podřipsku evangelické sbory třeba v nedalekých Ledčicích a Krabčicích. V samotných Libkovicích, kde se k evangelictví hlásila většina obyvatel, byl postaven v roce 1855 evangelický kostel.

Byl to první evangelický kostel v Čechách, který měl věž a zvony. A to dokonce protiprávně, neboť teprve po šesti letech, vydáním Císařského patentu z roku 1861, byly i nekatolickým církvím povoleny věže a zvony. V roce 1859 pak vznikla v Libkovicích i evangelická škola, prvá škola v Libkovicích vůbec.

V době, kdy je módou se vztekat a naříkat a mít blbou náladu a propadat beznaději — hlouček starých evangelíků nadšeně opravuje kostel, místo aby jej nechal spadnout. Je to pro mnohé možná bláznovství opravovat v této době na vlastní náklady kostel — ale je to bláznovství požehnané.

A soudě podle počtu přítomných při sobotním slavnostním otevírání i podle součinnosti obecního úřadu, školy a místních úžasných zpěvaček z pěveckého sdružení se nabízí i nová naděje. Naděje v to, že by se mohla prolomit pomyslná, a přeci velmi zřetelná zeď ghetta, do kterého se církev za poslední desetiletí dostala tak jako na mnoha jiných místech naší země v Libkovicích, a kostel by se zase mohl stát kulturním i občanským centrem obce.

Možná je to pro někoho zanedbatelná událost. V televizi to nebylo a nepsal o tom ani místní Litoměřický deník. A přece — právě z takovýchhle počinů roste skutečné vědomí identity mnohem víc než ze všeho toho, čím nás krmí většinová média.