Každý případ by měl soud posuzovat individuálně. Pokud dojde k závěru, že je v něčem jiný než případy na první pohled podobné, a patří proto do jiné právní kvalifikace, může také dojít k jiné výši trestu. Důvody pro kvalifikaci činu a následnou výši trestu by však měly být popsány opravdu důkladně a přesvědčivě, pokud má justice získat vážnost a respekt společnosti.

Při vědomí výše popsaného se nelze vyhnout pochybnostem. A to zvláště při sledování toho, jak dopadají určité typy trestných činů při vyšetřování policií, při jejich posuzování státními zastupitelstvími i soudy od počátku 90. let. Takovým specifickým zločinem jsou — i u nás — útoky zápalnými lahvemi, pochybnosti se však týkají i rasisticky motivovaných vražd a pokusů o vraždu.

Vyšetřování a souzení těchto trestných činů se, mírně řečeno, pohybuje ode zdi ke zdi. Vítkovský žhářský útok zápalnými lahvemi byl zatím jediným takovým případem, který byl adekvátně vyšetřen a posouzen státním zastupitelstvím a soudem. Ostatní byly „exemplárně opominuty nebo zlehčeny“. To je také důvod, proč čtrnáct neziskových organizací, iniciativ a osobností zabývajících se menšinami před pár dny vyzvaly Nejvyšší státní zastupitelství, aby došetřilo případy žhářských útoků, které policie odložila nebo které kvalifikovala jako pouhý přestupek (sic!).

Důvodem k této výzvě je přesvědčení, že dotažení těchto (a dalších) případů do konce může být jedním z hlavních důvodů, který pachatele těchto trestných činů může propříště odradit. Díky aktivistovi Markusovi Papemu, který extremistickou scénu i konkrétně útoky zápalnými lahvemi dlouhodobě monitoruje, mohly nevládky ve své žádosti uvést konkrétní případy.

Společně s rychlým vyšetřením a odsouzením případů může potenciální pachatele odradit i výše trestů. Tresty za rasistické vraždy, pokusy o vraždu či konkrétně za útoky zápalnými lahvemi se ovšem také pohybují ve velmi širokém rozmezí.

Připomeňme si praxi devadesátých let: 23. září 1993 napadla v Písku skupina „Landových dětí“ (ti ze skinheadů, kteří vyznávali rasistickou skupinu Orlík zpěváka Daniela Landy) čtyři mladé Romy na řece Otavě. Romové před nimi skočili do řeky. Rasisti jim posléze nedovolili vylézt a 17letý Tibor Danihel se utopil. Z osmnácti původně obžalovaných soud většinu osvobodil. Po zrušení rozsudku a novém vyšetřování skončili před soudem čtyři obžalovaní, nikoli ovšem za vraždu, a vyvázli s podmínkami. Teprve v roce 1998 soud případ překvalifikoval na vraždu s rasistickým motivem.

Konečné tresty za rasisticky motivovanou vraždu, které udělil vrchní soud: Jaroslav Churáček 8 let a 3 měsíce, Zdeněk Habich 7,5 roku a Martin Pomije 6,5 roku. Za vraždy spáchané na jiných českých občanech než Romech v té době soudy běžně udělovaly tresty 15 až 20 let či tresty výjimečné.

V 90. letech padaly tyto směšné tresty hlavně proto, že šlo „jenom“ o Romy. Ti se stávali oběťmi „našich hodných, slušných chlapců, kterým přeci kvůli jednomu pochybení nebudeme kazit celý život“. Policie a justice tak u nás zavedly podivuhodnou kategorii trestů: jelikož pachatelé těžkých násilných trestných činů odcházeli od soudů opakovaně s podmínkami, byly nepřímo trestány jejich oběti: Romové, bezdomovci, cizinci (uprchlíci, pracovní migranti), lidé z jiných subkulturních skupin (pankáči, skejťáci…) a ideoví protivníci (lidskoprávní aktivisti, anarchisti a další). Deviantní recidivista, kterému soud potřetí (počtvrté, popáté) vyměří podmínečný trest za násilné napadení z rasistických důvodů, napadne Roma či cizince s klidem znovu. Čeho by se měl obávat?

K udělení prvního adekvátního trestu za takový trestný čin se naše soudnictví propracovávalo velmi těžce, přes mnoho odvolání v mnoha kauzách a přes stížnosti pro porušení zákona podaných ministry spravedlnosti. A díky tomu, že někteří soudci a státní zástupci byli ochotni „hledat spravedlnost“ sami od sebe.

Teprve neonacističtí rasisti, kteří chtěli za pomoci zápalných lahví vyvraždit osmičlennou romskou rodinu ve Vítkově, byli oceněni trestem, který odpovídá spáchanému zločinu. A chvíli to vypadalo, že česká justice přestala tápat a přiklonila se k tomuto, oproti minulosti přísnějšímu výkladu, který se ovšem blíží výši trestů, jež za takové trestné činy padají v evropských zemích a ve Spojených státech.

Po chvíli to tak ovšem přestalo vypadat. První případ útoku zápalnou lahví, který se po vítkovské kauze dostal před soud, se odehrál v ostravské kolonii Bedřiška, který před pár dny uzavřela první soudní instance. Zde to sice byli etničtí Češi, kteří podle obžaloby vhodili zápalnou lahev do okna dvojdomku obývaného romskou rodinou, policie i soud však jako motiv uvádějí sousedské spory, nikoli rasismus.

Zápalná lahev vhozená do dvojdomku, kde spalo čtrnáct lidí, náhodou probudila dceru a ta ji stihla uhasit, jinak by vzplál celý příbytek, protože obsahem lahve byl vysoce hořlavý éter. Ani fakt, že zapálený Molotovův koktejl byl do domku vhozen, když všichni spali, ani to, že v něm byl éter schopný omámit oběti soudkyně evidentně nevzala v úvahu. Pachatel dostal u Krajského soudu v Ostravě tříletý podmíněný trest za pokus o obecné ohrožení. Jeho matce soud udělil 18 měsíců za to, že synovi v jeho útoku zápalnou lahví nezabránila.

„Nepodařil se prokázat úmysl někomu způsobit smrt. Úmyslem bylo způsobit požár. Proto se nám zdálo vhodnější právní kvalifikaci změnit na pokus o obecné ohrožení,“ řekla k rozsudku soudkyně.

Jeden z napadených, Dušan Podraný, s rozsudkem pochopitelně nesouhlasí: „Mohli jsme tam shořet, jednoznačně to byl pokus o vraždu... Ona nám bude nadávat, ať černý shoří, a pak ji pustí domů? To přeci nejde…“

„Rozsudek první instance v případu žhářského útoku na rodinu v ostravské Bedřišce je jasným signálem pro žháře v této zemi: Můžete hodit granáty do rodinných baráků, ale nesmí se přitom nic stát. Všechno je zase při starém,“ uvedl pro internetový server Romea.cz aktivista Markus Pape. Podle něj ostravská soudkyně nedocenila snahy policie a státní zástupkyně o nové definování společenské nebezpečnosti žhářských útoků na děti. „Rozsudkem nebyla jenom porušena lidská práva, ale hlavně práva dětí na život i na bezpečí,“ dodal Pape. A nelze než mu dát za pravdu.

Trestné činy s rasistickým motivem jsou u nás správně ohodnoceny vyšším trestem než stejné trestné činy páchané z jiného motivu. Takže se dalo čekat, že za vhození zápalné lahve kvůli sousedským sporům padnou tresty o něco málo nižší, než dostali vítkovští žháři, dejme tomu někde mezi patnácti a osmnácti lety.

Dočkali jsme se ovšem trestů podmíněných, čímž soud uzavřel kruh neschopnosti české justice, protože se vrátil do devadesátých let, kdy za takové trestné činy padaly v první instanci téměř vždy podmínky. A to proto, že oběťmi byli Romové. Mohlo by proto být zajímavé zjistit, zda se „kruh uzavírá“ i v tomto směru — jak by asi tato soudkyně ohodnotila pachatele, který by chtěl takto „způsobit požár“ u neromské rodiny? Také by mu přidělila podmínečný trest?