Jakkoli byl letošek přeplněn spoustou vzrušujících událostí, odpovím bez váhání. Největší dojem ve mně zanechal Koncert vzájemného porozumění, jehož bůhvíkolikátá repríza probíhala 17. listopadu na ČT2, a v němž k provedení Smetanovy Mé vlasti na pražském Staroměstském náměstí spojily v roce 1990 své síly Česká filharmonie, Státní filharmonie Brno a Slovenská filharmonie za řízení muže nejpovolanějšího — Rafaela Kubelíka. Díky této repríze jsem měl opět možnost prožívat neopakovatelnou atmosféru nadšení z pádu totalitního režimu i radosti z čerstvě nabyté svobody. Organizátorům tehdy vycházelo vše, nač jen pomysleli. Jejich záměr se zřejmě zalíbil i samotnému Hospodinovi natolik, že nechal Prahu ozářit sluncem i v 18 hodin, kdy doznívaly poslední tóny Smetanovy symfonické básně. K úspěchu koncertu přispělo nejen počasí, ale i lidé. Všechny spojovala vysoká profesionalita. Platí to o autorech přímého televizního přenosu, kteří citlivě doprovázeli hudbu záběry na pozorně naslouchající početné obecenstvo (v něm nechyběl Václav Havel se svým přítelem Milošem Formanem), na orchestr i na historické objekty, které tvořily přirozenou kulisu jednotlivým básním. V případě Tábora kamery pohotově přiblížily televizním divákům sochu Jana Žižky z Trocnova před památníkem na Žižkově a nenechaly bez povšimnutí ani bílá oblaka letící po modré obloze. Všechny obrazy spojovaly detailní záběry na starce s rozevlátými vlasy, Rafaela Kubelka, který suverénně ovládal obří těleso, jež s neobyčejným soustředěním hrálo Smetanovu oslavu vlasti.

V této souvislosti mi dovolte malou osobní vzpomínku. Několik dnů před pražským koncertem zavítal do Brna Rafael Kubelík, aby si s brněnskými symfoniky projel některé pasáže Mé vlasti. Zkouška se konala v tehdejším Muzeu dělnického hnutí a podařilo se mi tehdy proklouznout do zkušebního sálu. Živě si pamatuji, že Kubelík se těšil u orchestru mimořádnému respektu, všem hráčům tykal a své záměry prosazoval nikoli silou své autority, ale s humorem.

„Chlapci taky jsem hrával na housle,“ pravil při krátkém přerušení Vltavy „a taky jsem si hru snažil usnadnit používáním střední části smyčce, ale tady v zájmu ostrosti tónu užívejte výhradně krajní část smyčce.“

V symfonické básni Z českých luhů a hájů klarinetistovi radil: „Tato část je lidová tancovačka, takže pokud budeš chtít, klidně zvedni klarinet furiantsky nad hlavu, jako to dělávají venkovští muzikanti.“

V Blaníku přerušil Kubelík jednu chvíli dirigování, založil ruce na prsou a zálibně pozoroval tympanistu, muže malého vzrůstu, kterak usilovně buší do tympánů. Muž po chvíli překvapeně vzhlédl k dirigentovi a zřejmě očekával nějakou výtku. Mistr Kubelík se však zasmál a pravil

„Výborně chlapče, s takovým úsilím se to má hrát!“

Není divu, že symfonici Kubelíka milovali.