Podvratné vypravěčství Donalda Barthelma

Lucie Česálková

„Míchat kousky toho a onoho z různých oblastí života, aby vzniklo něco, co dosud neexistovalo,“ taková je tvůrčí metoda amerického postmodernisty Donalda Barthelma, jehož román Mrtvý otec vyšel v nakladatelství Argo.

V roce 1930 vydal William Faulkner knihu Když jsem umírala a ztvárnil v ní pohřební pochod pozůstalých po mrtvé matce Addie Bundrenové přes Mississippi. Pohřební pochod jako motor vyprávění pak od Faulknera přejala celá řada autorů: Graham Swift za své Poslední přání obdržel roku 1996 Booker Prize, Suzan Lori Parksová nahlédla v románu Getting Mother’s Body obdobné téma z afroamerické perspektivy. Putování, které jakožto základní dějovou osnovu nabízí svým čtenářům Donald Barthelme v nově přeložené, leč původně „osmdesátkové“ knize Mrtvý otec, je svým způsobem genderově obrácenou variací na totéž. Oním pohřbívaným je muž-otec, a ačkoli zde není vyprávění jako u Faulknera zprostředkováno z jednotlivých hledisek všech (u Faulknera hned patnácti) putujících pozůstalých, i tak se jedná o nevšední čtenářskou zkušenost.

Encyklopedické vyzdvihování Barthelma coby výsostného autora americké postmoderny si čtenář ověří jako pravdivé hned na prvních řádcích textu (a to i přesto, že sám autor zaujímal ke kategorii postmoderního spisovatele postoj spíše rezervovaný). Rámec pohřební cesty totiž Barthelme chápe de facto pouze jako základní osnovu, na niž jsou navěšovány nejrůznější symbolické i filosofující ozdoby v podobě jazykových hříček či literárních i jiných kulturních odkazů. Podobně jako i dalším postmoderním autorům dovoluje Barthelmovi v Mrtvém muži nejdůležitější rysy žánrového schématu hrdinské cesty nejen podrývat, ale i parodovat žánr samotný. V dílčích odbočkách se od něj dokonce autor může zcela svobodně odpoutat a mást čtenáře.

Vzato striktně do důsledků jsou kulisy Barthelmova příběhu rabelaisovsky karnevalové. Představit si fantastickou scenérii putování Mrtvého otce, Thomase, Julie a Emmy (jako hlavních, nikoli však jediných protagonistů vyprávění) však s ohledem na okázalost, s jakou se Barthelme brání prosté deskripci, není tak docela jednoduché. Většinu v tomto ohledu důležitých informací se čtenář dozvídá nepřímo, zprostředkovaně, například formou poznámek v dialozích.

Přesto je však více než zřejmé, že Mrtvý otec je transportován coby gigantické tělo (dalo by se říci mluvící socha mrtvoly) za pomoci těžké techniky, že se své pohřební cesty v podstatě aktivně účastní (jako jeden z hlasů zasahuje do vyprávění a opepřuje jej svými jadrnými komentáři) a že jeho průvodci jsou ustrojeni v takřka maškarních kostýmech, z nichž nejpříkladnějším atributem je šaškovská čepice. Karnevalové převracení hodnot, odehrávající se na rovině významu, je tak zcela otevřeně promítnuto i na „výtvarné“, téměř barokně laděné pozadí Barthelmovy prózy.

Tak jako paradox přímé účasti zemřelého na vlastním pohřebním marši ustavuje výchozí situaci, je na paradoxu založen i humor Mrtvého muže. Kromě ironických a parodických poloh Barthelme pracuje s nesmyslem, díky němuž mnohé pasáže vyznívají jako úryvky z absurdní grotesky či dadaistické revue. Barthelmovy povídky i delší prózy jsou ostatně často žánrovými hrátkami (s konvencemi parodie, eseje, legendy), jež se nebrání sebevědomým vypravěčským strukturám a rády si zavdají s nespolehlivým vypravěčem. Barthelme v nich dokládá jazykovou vynalézavost, důvtip i sečtělost — ironizovanou parafrází dokáže glosovat takřka cokoli, co přijde na přetřes. S ohledem na intertextuální odkazy pak Mrtvý otec nezapírá inspiraci v hrdinských eposech (ostatně i název výše zmiňovaného Faulknerova díla je výpůjčkou z Homérovy Odyssey) ani freudovských výkladech o podstatě oidipovského komplexu a díky sklonům k fragmentárním polohám sdělení i v modernistických dílech Jamese Joyce, Virginie Wolfové či jejich následovníka Samuela Becketta.

Zcela svébytnou částí prózy je Příručka pro syny, samostatná kniha v knize, jež byla dokonce vydána samostatně bez vazby na Mrtvého muže a jež je v podstatě metatextem o problému otcovství v mezilidských a sekundárně i literárních vztazích. Příručka pro syny je „zdobena“ linoryty a v Mrtvém muži se o ní laškovně píše, že je přeložena z angličtiny do angličtiny Petrem Drndabrndou. Mnohé z pasáží příručky současně dokonale vystihují Barthelmův postoj k výstavbě literárního textu: zdánlivě naučná forma příručky, jejíž stylové zákonitosti jsou naplňovány například formou výčtů a odbornými výrazy, je zde naplňována žertovnou slovní exhibicí:

„Existuje dvaadvacet druhů otců, z nichž pouze devatenáct je podstatných. Zfetovaný otec není podstatný. Lví otec (vzácný) není podstatný. Jistý otec padá vzduchem, s nohama na místě hlavy a hlavou tam, kde by měly být nohy. Padající otec má pro nás všechny závažný význam. Větrem mu vlají vlasy do všech stran. Líce mu téměř pleskají o uši. Z šatů má už jen cáry, zrazují ho. Takový otec má schopnost léčit kousnutí vzteklým psem a také schopnost dirigovat hladinu úrokových sazeb. Na co tak myslí cestou dolů? Přemýšlí o emocionální extravaganci. Hnutí romantismu, s tím jeho využitím úžasného, morbidního, okultního a erotického! Padající otec zaznamenal romantické tendence u několika svých synů. Tito synové začali nosit v čepici plátek syrové slaniny a vyslovovali se proti úrokovým sazbám. Po tom všem, co pro ně udělal! Těch bicyklů! Těch gardes-bébés! Nespočet elektrických kytar! Padající otec, padaje, snová tvrdý trest, pevně rozhodnut, že už nepochybí neodpovědnou laskavostí.“

Právě kolážovité osnování prozaické výpovědi ostatně Barthelme obhajuje jako velmi produktivní formu v krátké eseji o své povídce Paraguay: „Míchat kousky toho a onoho z různých oblastí života, aby vzniklo něco, co dosud neexistovalo, je nezvykle slibná snaha.“ To, že tímto způsobem sám postupuje v Mrtvém otci, může čtenář velmi intenzivně reflektovat v tom, že se mu začne jevit mnohem zábavnějším číst knihu jako příručku aforismů — „na přeskáčku“ spíš než lineárně. Excentričnost textu jako celku totiž svádí k otevírání knihy na libovolné stránce a úplnému ponoření do jediného uzavřeného úryvku — na rozdíl od rozptýleného a rozptylujícího celku lze totiž v dílčích fragmentech najít i velmi hluboký smysl, pochopit logiku jejich vtipu i myšlenky.

Donald Barthelme: Mrtvý otec. Argo, Praha 2010.

    Diskuse (0 příspěvků)