O pražských událostech tohoto týdne se jistě bude psát ještě dlouho, stejně tak se budou připomínat před příštími volbami i během následujících čtyř let. V polovině října se konaly komunální volby, teprve tento týden, po měsíci a půl, se v Praze podařilo ustavit vládnoucí koalici. Ačkoliv ve velkých městech najdeme podobně úzkou spolupráci dvou velkých ideologických rivalů, situace v Praze je o poznání důležitější. V Praze se konaly krajské volby, kmotrovství tu bylo ukázkové a politická arogance také. Nadále si budeme klást otázky, jak je tomu v Praze s klientelismem a korupcí a složitě hledat odpovědi, popřípadě i důkazy. To je velice záslužná činnost, ale do budoucna bychom měli vyřešit ještě jeden problém.

Voliči v jarních sněmovních i podzimních komunálních volbách ukázali svou nechuť k zavedeným parlamentním stranám a v prvním případě poslali s nemalou podporou do Poslanecké sněmovny dva zcela nové subjekty, v součtu hlasů s téměř 28 procenty. V případě druhém favorizovali nezávislé kandidáty, přičemž velké strany dohromady ztratily několik tisíc mandátů. To je zřetelné poselství, které politici od voličů obdrželi. Vítěz pražských voleb získal podporu mj. i kvůli zklamání z ODS a zásluhou touhy po změně. TOP 09 tedy v Praze nesla v boji proti kmotrům určité morální poselství a naději. Pokud získala TOP 09 v hlavním městě skoro každý třetí hlas a přitom bude mít minimální vliv, může to být pro řadu voličů frustrující. Co ještě jiného mohou voliči udělat, když je stejně politici obejdou? Půjdou volit i příště, když pravděpodobně budou mít sociální a občanští demokraté v roce 2014 dostatek hlasů na to, aby opět utvořili velkou koalici? Existuje nějaký návod na to, aby ke změně skutečně došlo?

Bohužel žádný návod v tomto směru neexistuje. Snad jen dvě doporučení. Kultivovat pražskou politiku mohou nyní zřejmě už pouze občanské iniciativy, ovšem vydržet v kritickém úsilí čtyři roky a s minimální finanční podporou je úkol téměř nadlidský. Druhé doporučení je: volte jako ve Zlíně. Již jsem zde připomínal, že voliči rozhodli tak, že v opozici zůstali občanští a sociální demokraté spolu s komunisty. Takový výsledek je však mimořádný, do značné míry i náhodný.

Situace, která se v Praze udála, není ojedinělá. V obcích a městech zůstalo vícero volebních vítězů v opozici, řada z nich přitom byla nositelem obdobné touhy po změně. Proto si myslím, že bychom se tímto obcházením vítězů, kteří ztělesňují změnu, měli zabývat.

Ještě tu zbývá jedna naděje. Voliči třeba svou frustraci volební skepsí nedají najevo, a naopak je sestavení velké koalice v Praze bude mobilizovat, ať už k razantnější podpoře ve volbách, nebo k občanskému aktivismu.

Zmínit musím ještě jednu záležitost. Pražského primátora Bohuslava Svobodu. On sám sebe považuje za projev změny, aniž bych mu však chtěl křivdit, bude postavou tragickou. Pokud všechna svá slova bude brát skutečně vážně, jeho kritický duch jej nasměruje do opozičních lavic.