Úvodem je třeba zmínit, že texty z oboru výtvarné kritiky se u nás vyskytují jen vzácně, lze je objevit v několika odborných časopisech s nízkými náklady, zatímco v ostatním českém tisku a dalších médiích existuje výtvarná kritika zhruba od konce 90. let v tak omezené míře, že by nemělo smysl domnívat se, že by mohla nějak pozitivně stimulovat veřejnost a rozproudit její poněkud vlažný vztah k současnému umění. Pokusím se vyjmenovat řadu významných výstav, které v loňském roce v Praze prezentovaly díla osobností současného světového umění: v Galerii Rudolfinum to bylo například, navzdory čtyřiceti letům zpoždění, úžasné setkání s Motion Pictures Andy Warhola, obrazy a instalace Život, smrt a láska Damiena Hirsta, anebo výstava ohromujících, divokých obrazů Georga Baselitze. V centru současného umění DOX mě zaujala především výstava video instalací Douglase Gordona a v Galerii Tranzitdisplay vizuální studie Haruna Farukiho. K výčtu tvůrců světového umění si dovolím připojit výstavu Zdeňka Sýkory a Karla Malicha, která je do 10. ledna 2010 k vidění v Muzeu Kampa, ale také výstavu experimentální tvorby Milana Grygyra v Galerii Zdeněk Sklenář.

Výběr TOP 2009, deseti výstav, které mě v tomto roce nejvíc oslovily, jsem však záměrně soustředila na významná díla umělců, jejichž konceptuální malba výrazně obohacuje zdejší výtvarnou scénu; výstavy jsou řazeny abecedně, nikoli podle pořadí jejich významu. Každá z nich mě zaujala svým jedinečným způsobem a jistě přinesla nejen mě, ale i kulturní veřejnosti řadu invenčních podnětů včetně podstatné vizuální zkušenosti, která lidem dává šanci porozumět aktuálním fenoménům současného umění. Do konce února 2010 lze ještě vidět výstavu, nazvanou Ty nejsi Ty, Ty jsi Já, se stejnojmennou videoistalací a pozoruhodným souborem nových, růžových a temných obrazů Josefa Bolfa v Galerii hl. města Prahy na Staroměstské radnici. Připomenu též, že Bolfovy velké formáty obrazů zděšených žáků a bezútěšných prostorů školy na sídlišti Jižní Město dominovaly na jaře na výstavě Spodní proud v Rudolfinu.

Jednou z nejdůležitějších a mimořádně úspěšných výstav roku 2009 byla Předčasná retrospektiva mnohoznačného díla Jiřího Davida, kterou mohla veřejnost shlédnout jednak na jaře v GHMP v Městské knihovně, jednak v Moravské galerii v Brně. Znamenala pro mě nejen skvělý zážitek, ale i důležité ověření, že dílo umělce, který dokáže překonat nástrahy vlastní signatury a v procesu svých konceptuálních prací a vizuální komunikace inovovat jejich významy i formy, přináší to podstatné, co je v čase proměnlivých tendencí i pomíjivých hodnotových norem hodně, možná naprosto spolehlivé.

Atmosféru jemných a přesných emocí spatřených a sdílených prostřednictvím průniků do věcného světa přinesla výstava fotografií Aleny Kotzmannové v městské Galerii v Českých Budějovicích. Malířská výstava monogramisty KW v Nové síni, kterou autor pojmenoval Pe-Pe-Pe Peinting posílila moje trvalé přesvědčení, že v srdci střední Evropy rozhodně nezůstane současná malba navždy Popelkou. Uvidět skvostnou výstavu velkého souboru obrazů Jana Merty v Galerii Wannieck v Brně i její doprovodnou část s fotografiemi autorské dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák v Galerii na mostě považuji za výjimečné štěstí, které může člověka potkat ještě do konce ledna. Obě komplementární části výstavy přinášejí autorovu malířskou interpretaci v obrazech, překračujících subjekt-objektový koncept místa, a fotografické záznamy těchto míst, které rozdílnou formou činí totéž.

Výstavu obrazů z několika různých etap malířského díla Jiřího Petrboka s názvem Duhová i výstavu konceptuálního malíře Jana Šerých nazvanou ANO uvedla GHMP na Staroměstské radnici; svým způsobem obě výstavy mě nadchly, obě zcela různým způsobem definují mezní pozice předmětné i abstraktní formy konceptuální malby. K vrcholným zážitkům, s nimiž se mohli diváci v loňském roce setkat, patří nesporně také výstava fascinujících obrazů, kreseb a instalací Jako v zrcadle Vladimíra Skrepla v domě Uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Na závěr zmíním výstavu akvarelů a tisků v pražské Galerii Havelka, kterou Šárka Trčková pojmenovala "Po stopě".

Považuji za nutné zmínit nad rámec deseti stěžejních výstav roku 2009 ještě dva významné počiny naší výtvarné scény: nenápadnou, avšak svým výrazem i významem zhuštěnou výstavu Vzpomínky na budoucnost v Galerii Václava Špály, kde představil Dominik Lang repliku známé instalace, Markéta Othová své absolutně věcné fotografie, nad nimiž nelze než žasnout, a konceptuální umělci Mathias Poledna a Florian Pumhosl zde vystavili díla se svrchovaně redukovanou formou: dia projekci minimalistických obrazů a téměř neviditelnou instalaci objektů. Na závěr ještě zmíním kvalitní realizaci projektu Monument transformace v GHMP v Městské knihovně; obsáhlý katalog této výstavy s názvem Atlas transformace je naprosto dokonalý a obsažný, samotná výstava reflektuje dvacet let procesu proměny české společnosti a je natolik významově strukturovaná, že ji neumím (nejspíš ji ani nelze) postihnout v rámci stručných anotací.