Megaloměsta, středně vyspělá technika a my

Václav Cimbál

Snaha vidět ve městech oázy svobody a naděje migrujícím vesničanům nereflektuje skutečnou situaci v chudých regionech. Přehodnocen by měl být také modernistický despekt k vesnickému životu, který nabízí odlišné, ale rozhodně ne nižší hodnoty či kvality.

Britský kritik architektury a designu Deyan Sudjic ve svém příspěvku na letošním Fóru 2000 popsal a vybranými čísly a statistickými údaji přiblížil posluchačům růst světových megalopolí. Nigerijský Lagos se rozrostl od padesátých let minulého století z 300 000 obyvatel na deset milionů a stále roste tempem 58 osob za hodinu, do Mexiko City o více než dvaceti milionech obyvatel se stále stěhují a následně budují nelegální sídla celé vesnice z chudého zemědělského jihu, stejným tempem a do stejných rozměrů rostou také města východoasijská.

A všude se lze setkat se stejným obrazem přelidnění, nezaměstnanosti, chudoby, ochoty pracovat za téměř jakýchkoliv podmínek. Obdobný proces proběhl v evropských zemích v menším měřítku v průběhu průmyslové revoluce. Tehdejší růst měst byl hnán akumulací národního kapitálu a koncentrací průmyslové výroby. Zvládnutí situace bylo možné jenom díky dlouhodobému městskému plánování a ve dvacátém století se zrodivšímu sociálnímu státu, který proces usměrnil. Růst současných megalopolí je hnán akumulací globálního kapitálu a přenášením organizačních složek nadnárodních koncernů do těchto měst.

×