Britský kritik architektury a designu Deyan Sudjic ve svém příspěvku na letošním Fóru 2000 popsal a vybranými čísly a statistickými údaji přiblížil posluchačům růst světových megalopolí. Nigerijský Lagos se rozrostl od padesátých let minulého století z 300 000 obyvatel na deset milionů a stále roste tempem 58 osob za hodinu, do Mexiko City o více než dvaceti milionech obyvatel se stále stěhují a následně budují nelegální sídla celé vesnice z chudého zemědělského jihu, stejným tempem a do stejných rozměrů rostou také města východoasijská.

A všude se lze setkat se stejným obrazem přelidnění, nezaměstnanosti, chudoby, ochoty pracovat za téměř jakýchkoliv podmínek. Obdobný proces proběhl v evropských zemích v menším měřítku v průběhu průmyslové revoluce. Tehdejší růst měst byl hnán akumulací národního kapitálu a koncentrací průmyslové výroby. Zvládnutí situace bylo možné jenom díky dlouhodobému městskému plánování a ve dvacátém století se zrodivšímu sociálnímu státu, který proces usměrnil. Růst současných megalopolí je hnán akumulací globálního kapitálu a přenášením organizačních složek nadnárodních koncernů do těchto měst.

Jedná se o důsledky druhé vlny modernizace třetího světa. První vlna probíhala pod taktovkou bohatých států Evropy a Ameriky, druhá vlna probíhá pod taktovkou nadnárodních koncernů. Oběma je však společná neadekvátní podoba investic, směřujících do průmyslu a jiných technologicky náročných prostředí. Neadekvátní z pohledu místní sociální struktury, naopak velice adekvátní z hlediska dříve národního dnes globálního kapitálu. Důsledkem je probuzení nerealistických očekávání, která vedou obyvatele chudých zemědělských oblastí k migraci do rozrůstajících se megalopolí. Tam je však čeká srážka s realitou mnohem menšího množství pracovních příležitostí, než jak se zdálo ze vzdálené perspektivy.

V této situaci je pak až cynický optimismus Deyana Sudjica, který ve městech stále vidí oázy svobody a naděje migrujícím vesničanům. Rozpory v hodnocení významu a charakteru měst jsou odvěké. Je však důvodné předpokládat, že to pozitivní, co město přináší, je omezeno určitou maximální velikostí městské populace. Těch několik současných velkoměst, která díky příznivé historické a ekonomické konstelaci svou velikost zvládla, nelze vnímat jako obecný a vždy opakovatelný vzor. Příkladem takového města v Evropě je Londýn, o srovnatelně velké Paříži lze však již těžko tvrdit, že se se svou velikostí vyrovnala. Řeč o naději je pak nejcyničtější částí výroku.

Města nabízejí naději úniku ze zbídačeného venkova, který se do této situace dostal právě v důsledku nevhodných investic. Otázka svobody je pak otázkou hodnotovou, navýsost kulturní, řada kultur tento pojem vůbec nezná, a tudíž jejich příslušníci nejsou po rozvrácení svých světů schopni její případné nabytí ocenit a využít, na druhou stranu v kulturně ještě nerozvrácených vesnicích jen málokomu schází absence výběru z rolí makléře či kyberpunkera.

Na výše zmíněné dění pohlížíme jako na osudové a nezvratné jenom proto, že jsme hromadně uvěřili řečem o samopohybu globalizace a mýtům o tom, že se jedná o neřízený proces. To je také důvodem, proč stále zůstávají přehlíženy alternativní ekonomické teorie, popřípadě jsou označovány za utopické. Utopické jsou ovšem pouze z pohledu globálního kapitálu a globální vládnoucí vrstvy, jimž globalizace slouží. Jedna z těchto alternativ byla formulována již v šedesátých letech minulého století E. F. Schumacherem, který rozpracoval myšlenku rozvoje „středně vyspělé techniky“, jež by vedla ke zvýšení životní úrovně venkova zemí třetího světa. Podstatou „středně vyspělé techniky“ je, že nevyžaduje centralizaci ani kapitálu, ani populace, ale naopak je využitelná populací rozptýlenou v prostoru.

V současné době samozřejmě nelze předpokládat zpětnou migraci z měst na venkov, změna přístupu postavená na Schumacherově a dalších strategiích odlišných od těch, které prosazuje současná nadnárodní elita, by však mohla zabránit dalším vlnám urbanizace, které hrozí přesunutím až 80 % světové populace do měst. Současně musí být hledány strategie dalšího kvalitativního rozvoje již existujících megaměst tak, aby uspokojovaly základní obytné, hygienické, sociální a kulturní potřeby svých obyvatel. Je však otázkou, zda někdy budou schopna nabídnout svým obyvatelům skutečně kvalitní kulturní a osobnost rozvíjející životní prostředí. Řešení jejich problémů, přes upřímnou snahu zainteresovaných odborníků, hrozí vytvořením zcela umělého, řízeného a odcizeného prostředí. Schumacherova či jiné modernější teorie naopak slibují zastavení migrace do měst a zvýšení životní úrovně vesnic.

Přehodnocen musí být také modernistický despekt k vesnickému životu, který nabízí odlišné, ale rozhodně ne nižší hodnoty či kvality. A to jak v jeho tradiční podobě, tak v té, do které může růst bohatství a životní úrovně vyústit. Tedy do integrace místních komunit do širších nadlokálních vztahů s možným a postupným přijetím konceptu svobody. Taková vesnice pak ztrácí mnohé z oné uzavřené, všechny členy kontrolující pospolitosti, před kterou mají města a velkoměsta podle jejich obhájců zachraňovat. Tento vývoj podporuje i pohled do našich podmínek, kde celá řada lidí toužících po alternativním životním stylu odchází z měst na vesnici, kde nejsou nikterak zle přijati.

Rozvoj „středně vyspělé techniky“ a její poskytování chudým a často kulturně vykořeněným vesničanům nuceným k migraci není však pouze v jejich, ale i v našem zájmu. V opačném případě budeme buď vzdáleně a nelidsky přihlížet jejich živoření v nekonečných slumech či utečeneckých táborech, nebo se dočkáme mohutné vlny migrací, která změní i naše města v nepřehlednou změť bohatých a zcela chudých částí. Dopady v odstraňování ochrany zaměstnanců tak, aby se cena jejich práce přiblížila ceně práce ve zmíněných megalopolích, pak zažíváme již dnes.

Dalším dopadem, který budeme sdílet všichni, je dopad ekologický daný nepředstavitelnou energetickou náročností těchto superorganismů. Důvodem, proč se o tyto teorie zajímat, je však také fakt, že dnes prosazovaná a velebená sázka na vyspělé, nejmodernější technologie a s nimi spjaté vzdělání v některých technických oborech je vždy sázkou na velký kapitál. Proto je rozvoj a zavádění „středně vyspělé techniky“ v zájmu všech lidí, kteří chtějí vymanit své životy z područí akumulujícího se globálního kapitálu, všech, kteří chtějí rozhodování o jejich životech přiblížit co nejblíže sobě.