Někteří politici a mnozí čeští neoliberální ekonomové nás neustále matou vylhanými argumenty. Jedním z nich je, že stát může zbankrotovat. Pokud pod pojmem bankrot rozumíme čestné vyrovnání mezi dlužníkem a věřitelem za jasně daných pravidel, pak se jedná o naprostý nesmysl. Státy bohužel vyhlásit bankrot nemohou.

Už několik dekád se mluví o nutnosti zavézt nějakou formu insolvenčního řízení, do něhož by se předlužené státy mohly přihlásit. Beze strachu, že toho bude zneužito pro ovlivňování jejich interní politiky a omezování základních funkcí státu — jako je tomu nyní.

Řešením, které je možné zavést takřka okamžitě, je mezinárodní arbitrážní řízení pro suverénní dlužníky. To by zajišťovalo především:

1. zhodnocení legitimity dluhů,
2. vyrovnání mezi dlužníkem a věřitelem tak, aby nebyly ohroženy nejzákladnější funkce věřitelského státu a ohrožena jeho populace,
3. zvýšení odpovědnosti věřitelů při poskytování půjček.

Dlužníci a zákon

Jak nakládat s dlužníky, kteří nevyrovnávají své závazky, řeší již nejstarší známé zákoníky. A přesto, že v nich najdeme mnoho velmi tvrdých opatření, např. prodej celých rodin do otroctví, dochází posléze ke korekcím, které se snaží zlepšit postavení dlužníků a omezit nekalé způsoby věřitelů. Tak tomu bylo již při praktikování Chammurabiho zákoníku v Babylónii sedmnáct set let před naším letopočtem. V Justinianském právu se dlužník mohl odvolat na tzv. beneficium competentiae a požadovat omezení dlužné sumy na tolik, kolik může splnit, a bere se ohled na to, aby žalovanému dlužníkovi zůstaly prostředky potřebné k obživě.

Cessio bonorum umožňovalo dlužníkům dobrovolně převést majetek na věřitele, a čestně se tak s ním vyrovnat. V průběhu středověku byly tyto instituce ještě dále rozvíjeny, až se z cessia bonorum ve třináctém století ve Španělsku vyvinula forma bankrotu, která dávala především obchodníkům možnost jisté a dobrovolné likvidace pod soudním dohledem. I v konkursních řízeních se postupně zaváděla omezení, která zajišťovala dlužníkům jisté prostředky, životní potřeby či pozemky. Ve dvacátém století pak mnoho států přijalo zákony, kdy konkursní řízení má vést především k restrukturalizaci a znovuoživení zadlužených subjektů.

Jinak je tomu ovšem v mezinárodním právu. Dodnes neexistuje žádná nezávislá instance, která by se zabývala vztahy mezi věřitelskými státy či institucemi a dlužnickými státy. Jednání o dluzích, o jejich legitimitě a o reálných možnostech jednotlivých států plnit dluhovou službu se dnes rozhoduje na úrovni, která v privátní a komerční sféře předcházela Chammurabiho zákoník. Pařížský klub (sdružení nejmocnějších národních věřitelů) a Londýnský klub (sdružení privátních věřitelů) jsou institucemi, které řeší problémy insolventních dlužníků. V praxi to znamená, že věřitelé jsou v jedné osobě žalobci, soudci i svědky a osudy dlužníků mají plně ve svých rukou, aniž by existovala možnost odvolání. Takovýto postup by ve většině zemí byl odsouzen jako protiprávní. Po změně dnes nevolají jen zástupci kampaně Milostivé léto, ale i nejvyšší představitelé OSN, papež, Světová rada církví a mnoho dalších.

Příklady z historie

V moderní historii nalezneme několik precedentů, jak byly řešeny na mezinárodní úrovni dva nejzásadnější problémy, totiž legitimita dluhů a reálná schopnost věřitelských států splácet dluhy.

Nelegitimní dluhy

Když roku 1898 získaly USA ve Španělsko-americké válce Kubu, požadovalo Španělsko zaplacení kubánských dluhů. USA však tyto dluhy označily jako nelegitimní, protože byly využívány proti zájmu kubánských obyvatel. To byl první průlom do mezinárodních pravidel. Až do té doby se uznávalo, že za státní dluhy nese odpovědnost stát a jeho obyvatelé, a nikoli režim.

V letech 1917—1919 se zmocnil vlády v Kostarice diktátor Federico Tinoco, který si půjčil peníze od Kanadské královské banky. Po jeho útěku (i s penězi) vymáhala kanadská banka peníze na nové demokraticky zvolené vládě. V arbitrážním řízení, které vedl William Howard Taft (27. prezident US a poté předseda nejvyššího soudu), byly tyto dluhy označeny jako nelegitimní, protože Kanadská královská banka si měla být vědoma, že peníze slouží k osobnímu prospěchu diktátora a jeho rodiny a k upevnění jeho moci.

Zlomovým bylo rozhodnutí norského parlamentu z roku 2006, kterým bylo odpuštěno osmdesát milionů dolarů pěti rozvojovým zemím. Norsko prosadilo tyto úvěry v Egyptě, Ekvádoru, Peru, na Jamajce a v Sierra Leone, aby za ně byly nakoupeny norské lodě. Šlo o vládní pokus zachránit norský lodní průmysl, a nikoli o snahu naplňovat rozvojové cíle.

Neschopnost splácet dluhy

Když v roce 1891 vyhlásilo Portugalsko neschopnost platit více než 50 % svých dluhů, došlo mezi ním a jeho největšími věřiteli k dohodě. Anglie, Francie, Holandsko a Německo přijaly 50% zkrácení dluhové služby na pět let a nemovité záruky, přičemž se zavázaly, že nijak neomezí suverenitu Portugalska.

Po první světové válce došlo k oddlužení Německa a Bulharska, ale došlo k tomu pozdě a toto oddlužení již nedokázalo zabránit hluboké krizi.

Zatím k nejrozsáhlejšímu oddlužení došlo po druhé světové válce a týkalo se Německa. Na začátku padesátých let se mladá Spolková republika Německo potýkala s těžkými problémy. Jedním z nich byla i zátěž obrovské dluhové služby, Německo tehdy dlužilo 2,5 mld. dolarů z předválečné éry a 3,5 mld. z druhé světové války. V zájmu mírové rekonstrukce Evropy se mocnosti dohodly na odpuštění části těchto dluhů. V roce 1953 se USA zavázaly odpustit 67 % dluhů, na pět let zprostily Německo dluhové služby a splátky ustanovily na třicet let s neměnným úrokem. Francie a Anglie odpustily 25 % dluhů a splátky s pevnými úroky stanovily na dvacet let. Tak bylo dosaženo snížení úroků na úroveň 5 % exportních příjmů, což je požadavek kampaně pro oddlužení nejchudších zemí. Německá vláda prohlásila, že ještě nikdy v historii neprojevili vítězové tolik šlechetnosti k poraženému. Tato šlechetnost se Evropě vyplatila.

Nová pravidla

OSN, podobně jako Milostivé léto 2000, požaduje vytvoření nezávislého orgánu, který by řešil vztahy mezi dlužníkem a věřitelem. Pro nesolventní chudé země by měly být stanoveny základní potřeby, které dluhová služba nesmí ohrozit — zdravotnictví, školství, zajištění životních potřeb atd. Celého procesu by se měly účastnit i nevládní organizace a arbitři by mohli rozhodovat i o legitimitě dluhů. Celý proces musí být transparentní a spravedlivý. V posledních letech přijaly některé státy zákony, které řeší nesolventnost dlužníků z oblasti samosprávných celků, jakými jsou města, okresy apod. Zatím nejlepším případem je kapitola devět zákona o bankrotu, jak byla přijata v USA. Tato část zákona je zaměřena na řešení nesolventnosti měst, okresů a veřejných institucí. Velmi dobře reflektuje demokratické zásady řízení těchto celků a při vyrovnání s jejich věřiteli pamatuje na jejich nutné potřeby a nezbytnou nezávislost. Při insolvenčním řízení pamatuje také na účast občanů a nevládního sektoru. Dlužníky staví na stejnou úroveň, do níž počítá i zaměstnance zadlužených subjektů. Takový model by byl vhodný i pro mezinárodní insolvenční řízení.

Jak řekl Jeffrey Sachs: „Dohoda o mezinárodním bankrotu vyvede krizi zadluženosti z diplomatických tahanic minulosti a přispěje k odstranění zlé vůle, která poškodila minulá vyjednávání..."

V průběhu dvacátého století se několikrát ukázalo, že v mezinárodních vztazích je třeba zavádět jasná pravidla, což je efektivnější než uplatnění síly. Byly to především evropské státy, Kanada a USA, které zavádění takovýchto pravidel úspěšně prosazovaly. Je proto zajímavé, že se jakoby brání zavedení pravidel pro insolvenční řízení se suverény (státy).

Nyní je třeba najít řešení nejen pro nejchudší předlužené země, ale i pro ty bohaté, které se do takové situace dostaly. Tím by se omezily katastrofální následky, které pod tlakem externích sil dopadají především na nejslabší části populace.

V blízké budoucnosti pak musíme najít nástroje, jak těmto situacím předcházet. Spravedlivé a transparentní insolvenční řízení je prvním nutným krokem. Mělo by nastolit regulérní vztahy, vyrovnat úroveň odpovědnosti mezi věřiteli a dlužníky a zabránit tomu, aby věřitelé byli oprávněně obviňováni, že od svých dlužníků vybírají ne libru, ale několik tun mrtvého lidského masa denně.

Příspěvek byl přednesen na panelové diskusi Státní dluh — ekonomický problém, nebo mocenský nástroj? pořádané iniciativou ProAlt v Praze 25. října 2010.