Někteří politici a mnozí čeští neoliberální ekonomové nás neustále matou vylhanými argumenty. Jedním z nich je, že stát může zbankrotovat. Pokud pod pojmem bankrot rozumíme čestné vyrovnání mezi dlužníkem a věřitelem za jasně daných pravidel, pak se jedná o naprostý nesmysl. Státy bohužel vyhlásit bankrot nemohou.

Už několik dekád se mluví o nutnosti zavézt nějakou formu insolvenčního řízení, do něhož by se předlužené státy mohly přihlásit. Beze strachu, že toho bude zneužito pro ovlivňování jejich interní politiky a omezování základních funkcí státu — jako je tomu nyní.

Řešením, které je možné zavést takřka okamžitě, je mezinárodní arbitrážní řízení pro suverénní dlužníky. To by zajišťovalo především:

1. zhodnocení legitimity dluhů,
2. vyrovnání mezi dlužníkem a věřitelem tak, aby nebyly ohroženy nejzákladnější funkce věřitelského státu a ohrožena jeho populace,
3. zvýšení odpovědnosti věřitelů při poskytování půjček.

Dlužníci a zákon

Jak nakládat s dlužníky, kteří nevyrovnávají své závazky, řeší již nejstarší známé zákoníky. A přesto, že v nich najdeme mnoho velmi tvrdých opatření, např. prodej celých rodin do otroctví, dochází posléze ke korekcím, které se snaží zlepšit postavení dlužníků a omezit nekalé způsoby věřitelů. Tak tomu bylo již při praktikování Chammurabiho zákoníku v Babylónii sedmnáct set let před naším letopočtem. V Justinianském právu se dlužník mohl odvolat na tzv. beneficium competentiae a požadovat omezení dlužné sumy na tolik, kolik může splnit, a bere se ohled na to, aby žalovanému dlužníkovi zůstaly prostředky potřebné k obživě.

Cessio bonorum umožňovalo dlužníkům dobrovolně převést majetek na věřitele, a čestně se tak s ním vyrovnat. V průběhu středověku byly tyto instituce ještě dále rozvíjeny, až se z cessia bonorum ve třináctém století ve Španělsku vyvinula forma bankrotu, která dávala především obchodníkům možnost jisté a dobrovolné likvidace pod soudním dohledem. I v konkursních řízeních se postupně zaváděla omezení, která zajišťovala dlužníkům jisté prostředky, životní potřeby či pozemky. Ve dvacátém století pak mnoho států přijalo zákony, kdy konkursní řízení má vést především k restrukturalizaci a znovuoživení zadlužených subjektů.