Periodika ve své tradiční tištěné podobě se označují jako noviny, zprávy o něčem, co je nové, v kontrastu s tím, co už je staré a co se pokládá za známé. Je také řeč o časopisech. Někdo by chtěl aspoň pracovně pozastavit čas a popsat ho. Čas ovšem svým plynutím, nepřetržitým trváním a bergsonovským durée popisům uniká. Běžná řeč o čase je spíše prostorová. Děje se to, když říkáme, že nějaké události jsou před námi a jiné za námi. Čas se nám spojuje s místy, tradičně s polohou ručiček na ciferníku hodin a s datem, s pozicí země v prostoru při otáčení kolem vlastní osy a při oběhu kolem společného středu se Sluncem.

Rádi se tváříme, že v nějakém časovém okamžiku spočíváme asi tak, jako můžeme obývat nějaké místo v prostoru. A přitom jediné racionální určení pozice v toku času je říct, že v okamžiku t se právě nacházíme i nenacházíme. Poslouží nám tu racionalita obohacená, rozšířená, počítající i s paradoxy, s vnitřním napětím a dynamikou skutečnosti. Spíše běh času zachytí literární jazyk, především poezie. Eminentně časovým uměním je hudba.