Periodika ve své tradiční tištěné podobě se označují jako noviny, zprávy o něčem, co je nové, v kontrastu s tím, co už je staré a co se pokládá za známé. Je také řeč o časopisech. Někdo by chtěl aspoň pracovně pozastavit čas a popsat ho. Čas ovšem svým plynutím, nepřetržitým trváním a bergsonovským durée popisům uniká. Běžná řeč o čase je spíše prostorová. Děje se to, když říkáme, že nějaké události jsou před námi a jiné za námi. Čas se nám spojuje s místy, tradičně s polohou ručiček na ciferníku hodin a s datem, s pozicí země v prostoru při otáčení kolem vlastní osy a při oběhu kolem společného středu se Sluncem.

Rádi se tváříme, že v nějakém časovém okamžiku spočíváme asi tak, jako můžeme obývat nějaké místo v prostoru. A přitom jediné racionální určení pozice v toku času je říct, že v okamžiku t se právě nacházíme i nenacházíme. Poslouží nám tu racionalita obohacená, rozšířená, počítající i s paradoxy, s vnitřním napětím a dynamikou skutečnosti. Spíše běh času zachytí literární jazyk, především poezie. Eminentně časovým uměním je hudba.

Když německý existenciální filozof Karl Jaspers bez velké publicity navrhl změny kolem šestého století před našim letopočtem označovat jako čas axiální, osový, šlo mu o změnu mohutnou, proběhlou na mnoha místech zřejmě nezávisle na sobě. Byl to odvrat od archaického magického a mýtického vědomí a počátek demytizace. Spojuje se se jmény jako Konfucius, Lao-c‘, Buddha, popřípadě s menší jistotou i Zarathuštra, s upanišadami, prvními řeckými filozofy a izraelským prorockým hnutím, které relativizuje starý, božsky garantovaný kult a samozřejmé mluvení o bohu, jehož jméno se od té doby stává nevyslovitelným. Dříve samozřejmý kontakt s duchovními říšemi se kolem této osy času problematizuje, k božské skutečnosti je od té doby třeba zjednat si přístup myšlenkovým úsilím a prací na sobě.

Dnes prožívané a halasně připomínané obraty mají za osu obvykle jen události politického významu. Když se den po pádu dvou budov newyorského Světového obchodního centra následkem nárazů letadel (a po stejném zhroucení třetí budovy, na níž nic nenarazilo) a po dalším útoku na Pentagon vedla v České televizi debata pokoušející se o první hodnocení, vyslovil se tam kdosi, že se ještě dlouho budou rozlišovat události před 11. zářím a po něm. Že svět po 11. září bude jiný. Uplynulých osm let to zatím potvrzuje. V  skromnějším českém měřítku někteří vidí časový zlom v  událostech posledních dvou měsíců roku 1989. Stavějí do kontrastu předlistopadové temno s polistopadovou radostí svobodného a blahobytného občanstva. Při medializaci těchto spíše fiktivních os zůstává bez povšimnutí neúprosný tok času s nespočitatelným množstvím současných a po sobě následujících konců a začátků, třeba i dramatických obratů, jejichž důležitost není tak snadné posoudit.

Když se mediální pozornost věnuje takovým událostem, jsou-li to vůbec události, jako je konec jednoho a začátek nového roku, jde o zlom zcela iluzivní. Nekončí a nezačíná nic víc než dobový a místní obraz času. Rok v těchto dnech nekončí a další nezačíná rozptýleným židům, nejméně miliardě muslimů a stamilionům buddhistů. Ani v křesťanské Evropě není začátek roku 1. ledna samozřejmý. Mohlo by nám být podezřelé, že v mnoha jazycích užívané jméno devátého měsíce roku je september, čili slovo odvozené od latinské číslovky septem — sedm, a stejně tak až do konce roku. Tyto názvy jsou svědectvím praxe, kdy rok začínal 1. března. Liturgický rok západních křesťanů začíná v první neděli adventní.

Nový rok lze využít pro hodnotící rekapitulaci, stejně jako to činíme o narozeninách, a někteří dokonce denně před ulehnutím. Chytré hlavy to budou činit i letos a budou se ve všech pádech skloňovat české předsednictví EU, pád koaliční vlády, překvapivý úspěch vlády tak řečené úřednické, úspěchy a neúspěchy na bojištích a v mezinárodních jednáních. Asi to vše má význam, snad to můžeme nepatrně ovlivnit tím, co říkáme a píšeme a jak hlasujeme, když je nám to občas dopřáno. Velmi na sobě pracujeme, abychom zahnali skepsi těch, kteří říkají, že volby by byli už dávno zakázali, kdyby mohly něco změnit. Možná nakonec malé posuny, masarykovská „drobná práce“, činy občanské odvahy jsou důležitějším tématem zpytování svědomí než tyjátr velké politiky.

Při výhledech do nastávajícího období se nemusíme nechat uhranout spekulacemi, jak se bude na vládě podílet občanská demokracie, tendující od krajní (podle Ivana Langera „důsledné“) pravice poněkud blíže ke středu, a jak sociální demokracie, již politický kompas (www.politicalcompass.org) umisťuje stejně jako jejího hlavního politického rivala do pravicově autoritativního kvadrantu, snad o špetku blíže středu. Mohou se nám vynořit úvahy o skutečné alternativě uvnitř stávajícího spektra parlamentních stran nebo mimo jejich rámec.

Čas nelze zastavit a uchopit, tudíž ani pochopit, nelze ho pojmout pomocí statických pojmových struktur. Jsme rozkročeni mezi budoucností, z níž vše přichází, a minulostí, do níž vše odplývá. Můžeme žít v hrůze z toho, jak nám čas ukrajuje den po dni, ale i v naději na reálně nové skutečnosti v každém přicházejícím dni. Můžeme se nechat časem unášet, ale můžeme ho spoluutvářet. Můžeme ještě neskutečnou budoucnost realizovat nadějí a tvořivým činem, můžeme již neskutečnou minulost učinit skutečnou v dílech, ve stopách našich činů, v historickém vědomí, které je mnohem víc než vzdělávací, osvětovou a publicistickou dějepravou ve službách momentálních vítězů. Můžeme minulost i budoucnost zažít jako to, čemu říkávali nunc fluens, plynoucí nyní. Je to zkušenost, v níž realita není rozlomena na dvě neskutečné části a je světlem vědomí znovu zcelena a uzdravena. To je možné chápat a uskutečňovat velmi spirituálně, ale i zcela světsky.

Nemusíme se upít ze žalu nad nerealizovanými očekáváními poslední noc roku, ani spřádat nerealizovatelná předsevzetí následující chmurné ráno. Můžeme ovšem svobodně jednat a tvořit, překračovat danosti a nutnosti a blížícímu se Novému roku ponechat nahodilý, konvenční charakter.