Před deseti lety jsme poprvé volili do krajských zastupitelstev. Ačkoliv se s jejich ustavením počítalo již v ústavě, trvalo pět let, než byl přijat příslušný ústavní zákon, a další tři roky, než se uskutečnily krajské volby. Důvod této zdržovací taktiky byl zřejmý, nechuť k decentralizaci, nedůvěra v to, že lze na nižším stupni veřejné správy dělat něco efektivněji, než když to řídíme z centra.

Pokud se podíváme na nejrůznější prohlášení, návrhy zákonů, novinové články a rozhovory, které se ustavování krajů týkaly, nestačíme se divit. Tolik, slušně řečeno, nesmyslů jsme při etablování jiné instituce, snad s výjimkou veřejného ochránce práv, neslyšeli. Snaha pozdržet kraje se objevila ještě v roce 2000, kdy Parlament přijímal zákon o krajích (fungování, pravomoci atd.) a volební zákon do krajů. Ivan Langer apeloval na ministra vnitra Václava Grulicha, aby kvůli nepřipravenosti reformu o dva roky odložil. Naštěstí se tak nestalo, protože věci se zlepšují efektivněji za pochodu.