K přelomu roku nastávají žně statistiky. Data za celý rok jsou konečně kompletní, hypotézy je tudíž možné potvrzovat či vyvracet a je najednou zřetelnější, co z řečí v průběhu uplynulého roku byly pouhé spekulace a co ne. V Praze je nyní jisté, že všechny nářky hoteliérů a PR manažerů cestovního ruchu nebyly jen běžným folklorem zájmových skupin, které si na okolní podmínky svého fungování stěžují vždy. O Prahu přestává být zájem. Na globální krizi se dá určitě svést, že není mezi potenciálním návštěvníky tolik peněz jako za zlatých časů ekonomiky. Méně nadité peněženky ale nevedou k tomu, že by se snad přestávalo cestovat vůbec. Paříž, Řím nebo Londýn úbytek turistů nehlásí, krize nekrize. Jako u každého jiného typu spotřeby si lidé i v případě cestování, pokud ho nechtějí vynechat úplně, vybírají místa, která jim připadají nejlepší. Praha mezi taková místa přestává patřit.Nemá totiž co nabídnout. Boom turistického zájmu zažila v devadesátých letech, kdy návštěva krásného a starobylého města nahuštěného zachovalými památkami patřila k povinným destinacím snad všech, hlavně však západních, Evropanů. Oproti Paříži i Londýnu byla Praha nesrovnatelně levná, knedlo-vepřo i gulášek na Nerudovce chutné, plošně protivná obsluha se pořád dala brát za raně postkomunistický kolorit, Karlův most byl krásný podobně jako české dívky, jejichž noční společnost se v mezinárodním srovnání rovněž dala pořídit lacino.Problém Prahy není problém ekonomické krize, což je jediné vysvětlení, které alibisticky napadlo radního pro kulturu a turistický ruch Milana Richtera. Do Prahy totiž stále jezdí „prvoturisté“, lidé, kteří tady ještě nikdy nebyli. Její památky za jednu návštěvu stojí. Za druhou návštěvu však nestojí Praha, protože nikdy nenabízí něco dalšího nad rámec projevů hmotné kultury dávných předků. Kdo by mohl jet do Prahy kvůli výstavám, divadlům nebo moderní architektuře? Jedině někdo, koho kultura prostě nezajímá. Ten by sem jel leda za nákupy, zábavou či alespoň příjemnými procházkami. O zábavě se v Praze ale mluvit nedá, nákupy vyjdou dráž než v západních metropolích a příjemná procházka mezi auty, v kraválu a zápachu, je jaksi protimluv, byť by k tomu byl krásný výhled na Vltavu. Půjčit si kolo a poznávat Prahu z cyklostezek je na rozdíl od západních měst aktivita vhodná jen pro naprosté cyklonadšence, v případě rodin s dětmi jen pro ty, kdo své děti nemají dost rádi. Protilékem obstarožních a stále stejných cetek v ulicích Starého Města, tradičně mizerné obsluhy v restauracích, které se jak přes kopírák mizerným designem bezvýsledně snaží evokovat „staročeskou“ atmosféru, nulové mezinárodně přístupné a mezinárodně atraktivní kultury a nesnesitelné zážitky každého chodce není oficiální sebeprezentace Prahy, která se za mnoho milionů snaží uměle navodit dojem, že Praha je sexy město, které stojí za to navštívit. Evropský věhlas získaly nehumánní aktivity namířené proti bezdomovcům, smích doma i venku vzbudil záměr stát se olympijským městem, prosluly náhlé změny nálad magistrátu a hlavně primátora Béma ohledně Kaplického knihovny. Videa, které mají s pomocí dívky se šampaňským hledící na Prahu dojem vytvořit, jen zvyšují image periferie. Dobré město, které stojí za to navštívit, je totiž takové, v němž se dobře žije jeho vlastním obyvatelům. To ale Praha není a nejspíš to cítí všichni ti, co se nevracejí. Je to město, ve kterém se špatně žije rodinám s dětmi, lidem s dobrým vkusem a kulturním rozhledem, lidem, kterým se v životě daří hůř. To ani konec ekonomické krize, který přijde bůhvíkdy nespraví. Výmluva na ni však jen přispěje k nezájmu magistrátu o zlepšování těch aspektů, které jsou nezbytné pro dobrý život občanů.