Sofi Oksanenová (*1977), finsko-estonská spisovatelka, napsala ve svých šestadvaceti letech román Stalinovy krávy, kterým si okamžitě získala pozornost na finské a vůbec severské literární scéně — dnes už zde vystupuje jako jedna z nejtalentovanějších autorek vůbec. Svým třetím románem Očista letos uhranula i Francouze.

Oksanenová získala za Očistu významnou cenu knihkupeckého řetězce FNAC, která byla poprvé za devět let její existence udělena zahraničnímu románu. A na dotvrzení sklidila ve Francii jen před několika málo dny prestižní cenu Femina pro zahraniční román. Nyní čeká na reakce českého publika, pro nějž Očistu v překladu Jana Petra Velkoborského připravilo nakladatelství Odeon.

Román je vystavěn z protipólů, které můžeme vysledovat na mnoha úrovních. Jako protipóly na časové ose proti sobě stojí čtyřicátá, později i padesátá léta versus raná devadesátá léta minulého století. Historicko-společenským protipólem je tedy raný socialismus a raný kapitalismus, který je v románě servírován také jako opozice Západu a Východu. Dále v románu stojí estonština zejména proti ruštině. Protipóly také tvoří venkov a zdravá práce v sepětí s přírodními cykly proti zhýralému továrnímu životu ve městě.

Tyto protipóly jsou v románu Sofi Oksanenové jenom dílčí, tvoří pozadí, které umožňuje lépe pochopit a uchopit hlavní protiváhu románového dění. Tu do textu vnášejí dvě protagonistky: Alide Truuová a Zara Pekková.

Román je přímo erbovním příkladem literárního díla čerpajícího z evropských dějin 20. století, a tak není překvapením, že ty protipóly a protiváhy v něm mají ve skutečnosti k sobě velmi blízko, že jedno často určuje nebo doplňuje druhé. Na éru totalitního socialismu navazuje v Evropě období divokého kapitalismu. Estonština a ruština, ač to jistě Estonci neradi slyší, jsou ve 20. století i nadále neodmyslitelnou součástí pobaltského prostoru. A Aliide a Zara, i když se na začátku zdá, že jsou to dvě cizí ženy, nota bene generačně vzdálené, jsou jedné krve — prateta a praneteř.

Aliide žila se svou sestrou Ingel i po smrti rodičů celkem spokojeně na estonském venkově. Pak se jejich „rodina“ rozšířila o zdatného sedláka Hanse, který s Ingel vedl šťastný manželský život plný usilovné práce na statku korunovaný narozením dcery Lindy.

To štěstí ovšem příliš zraňovalo Aliide, jež se do Hanse zamilovala. Když v průběhu 40. let již po druhé Němce vystřídali Rusové, pobaltský Němec Hans musel uprchnout. Skrýval se v lese, ovšem i v tajné komůrce, kterou mu sestry zařídily přímo v domě. Aliide zatím využila doby, tak jako mnoho jiných, a začala snovat plán svého životního štěstí. A nakonec se provdala za uvědomělého soudruha Martina.

Když Rusové vyhnali Ingel, ženu kontrarevolucionáře, i s její dcerou Lindou, trvala Aliide na tom, že se musí s Martinem přestěhovat na „uvolněný“ rodinný statek. Aliide si splnila sen, protože v komůrce měla ukrytého Hanse, s nímž nyní konečně trávila chvíle sama pod jednou střechou a usilovala o jeho náklonnost. Soudruh Martin byl pro Aliide perfektní pojistkou před případnými domovními prohlídkami. Toto pochybné soužití nemohlo skončit jinak než tragicky.

A v ten moment opouštíme na časové ose mladou intrikující Aliide, přeskakujeme několik desítek let a sledujeme osudy Zary, která na počátku devadesátých let prchne z Vladivostoku do Německa, aby si vydělala na studium. Naivní dívku však semelou ostré lopatky raného kapitalismu a Zara se stává prostitutkou Nanou.

Se Zarou vstupuje do románu důležitá myšlenka: vykořenění obyvatel Evropy. Všechny možné evropské války, zvláště ty dvě poslední, a extrémní ideologie důkladně rozpohybovaly identitu Evropanů do té míry, v jaké ji známe většinou i ze svých rodin. Ačkoliv jsme Češi, jeden z našich dědů byl Němec, možná německý Žid a babička pravděpodobně Polka nebo Slovenka.

V Zaře pocit vykořenění bobtná díky babičce, která ji ve Vladivostoku potajmu učí estonsky a která ji uhranula vyprávěním o svém spletitém životaběhu, jenž se začal odvíjet právě v Estonsku.

Když má pak Zara možnost jet s kuplíři do Estonska, vše se v ní zalarmuje: jazyk, který ji babička učila, i vyprávění o babiččině rodném statku na estonském venkově. Zaru cosi instinktivně táhne zrovna tam, na naprosto neznámé místo, které skrytě koluje v její krvi. Zara v Estonsku svým pasákům unikne, byť za cenu toho, že zabije jednoho (toho posledního) ze svých zákazníků, a s fotkou, na níž za mlada pózuje její babička se sestrou, se vydává na divokou noční jízdu, jejímž cílem je babiččina rodná ves a dům.

A ten dům se jí podaří objevit. A v něm i Aliide Truuovou, babiččinu sestru. Tím shledáním se propojují 50. léta s 90. Což čtenář zjistí až později, protože právě setkáním Aliide a Zary román začíná.

Jsme tedy na začátku vystaveni stejně neznámé situaci jako Aliide, která také netuší, že se setkala se svou praneteří. Od setkání v úvodu se kapitoly popisující 40. a později 50. léta prolínají s těmi zachycujícími počátek 90. let v rychlém sledu. Mozaika jednotlivých událostí, dob a osudů je ovšem poskládána mistrně, nerozpadá se, ani nedrhne.

Zvolená forma vyprávění odkazuje k významnému momentu evropských poválečných dějin. Jak ho jen nazvat? Rozpomínání? Vzpomínání na svou minulost? Uvědomění si vlastních dějin? Jejich přijetí bez mezer a chybějících dílků?

Autorka evidentně s velkým zápalem nasála příběhy a atmosféru z dobových svědectví a pramenů a dokázala je přetavit do naprosto hodnověrného vyprávění. To překvapí, uvědomíme-li si, že jí bylo na počátku devadesátých let sotva patnáct. Sofi Oksanenová tak před nás svým románem staví neodbytnou otázku: proč tak mladá autorka projevila tak intenzivní zájem o doby dávno minulé?

Je to snad právě proto, že pamětníci na ně neradi vzpomínají nebo na ně dokonce chtějí zapomenout. Existuje však kolektivní paměť, z níž nic nezmizí. Pokud z ní jedni něco vytěsňují, ti, co přijdou po nich, se na to budou ptát.

Princip očisty, navozený už názvem románu, se uplatňuje právě na úrovni kolektivní paměti Estonců, Finů i Rusů. Očistit v případě paměti neznamená vytěsnit a zapomenout, ale přijmout. Román Sofi Oksanenové je pro Estonce, Finy, ale i pro další národy a skupiny lidí, které prožily přes půl století v napětí mezi německou a ruskou mocností, očistný.

Je třeba také vytknout, že Sofi Oksanenová napsala knihu s velmi silnými a skvěle propracovanými ženskými postavami. Román v sobě nese důležitou rovinu výpovědi o tom, že nacismus se svým Führerem, komunismus s báťuškou Leninem a Stalinem nebo kapitalismus, v němž vládnou nadnárodní mamutí koncerny pod diktátem neznámých mužů, mají společný patriarchální základ, mužské zásady a chlapáckou morálku.

A tím je jim, bohužel, společný i stejně pokřivený přístup k ženám. Aliide a mnoho jejích sousedek ze vsi mučili a znásilnili v šeru podzemní cely komunisté, Zařino tělo prodávají mafiáni, obchodující na počátku 90. let s bílým masem, a její duši znásilňují denně „zákazníci“ na volném berlínském trhu a Ingel vyhnali i s dcerou z jejich domova.

Prožitý útlak a příkoří zformoval Aliide i její sestru v tvrdou bytost, mylně bychom však tuto tvrdost považovali za sílu. Je to spíše ochranná slupka, zatvrzelost vůči okolnímu světu, z něhož nepřichází a nepřijde nic moc dobrého a před nímž je třeba být ostražitý.

Aliide, která pamatuje celé to divoké půlstoletí, shrnuje své zkušenosti z pohledu ženy:

„Vše se opakovalo. Třebaže rubl vystřídala koruna, nad hlavou už jí nelétalo tolik vojenských letadel a důstojnické paničky se už tak neroztahovaly, třebaže z tlampače zněly každý den vlastenecké písně, každou chvíli se objevila nová holínka z chromové kůže, další a další, stejná nebo trochu jiná, vždy však připravená stejným způsobem stoupnout člověku na krk. Zákopy zarostly, nábojnice zčernaly, zemljanky se zbortily, padlí se proměnili v prach, ale jisté věci se opakovaly.“

A právě tato zatvrzelost, spojená s nedůvěrou v pozitivní vývoj, vyústí v to, že Aliide zapírá svou sestru a snaží se ji vymazat z paměti, nebo v to, že Ingel si ve Vladivostoku po dlouhá léta jen semtam potají zažbrblá něco svou mateřštinou — estonštinou. Kolektivní paměť tvoří zejména osudy a svědectví takových zmučených a zatvrzelých duší. A právě jim poskytla Sofi Oksanenová prostor ve svém románu. Prostor, který by měl být čistý, který by měl být očištěn.

Sofi Oksanen: Očista. Odeon, Praha 2010.