„Představitelé pražské ODS a ČSSD podepsali dnes nad ránem nečekaně koaliční smlouvu.“

Touto větou začínala zpráva, s níž v úterý ráno přišel internetový deník idnes.cz. Zdá se, že redakce tohoto mainstreamového serveru žije na jiné planetě i ve věcech politických. Zatímco ve společenské rovině směřuje často bez obav k rasismu a xenofobii, v politice předchází dění určováním příštího dění.

V té chvíli se totiž velikáni kandidátek občanských a sociálních demokratů teprve dohodli na koaliční spolupráci, o znění smlouvy začali jednat později. V úvodu zprávy stála tedy podstatná nepřesnost, která je ovšem u idnes.cz běžnou součástí způsobu, jakým dělá „novinařinu“.

Co je však podstatné pro věc samu: od chvíle, kdy byl znám výsledek voleb, bylo naopak očekávané, že na pražské radnici zasedne právě tato koalice. Důvodem k tomu bylo, že spolupráci na pražské radnici mají z předchozích volebních období zažitou. Pražská ODS i ČSSD čekaly jen na rozhodnutí soudu, zda jsou volby v Praze platné, či nikoli. Kdyby uzavřely koalici a soud poté rozhodl, že volby se musí opakovat, neměly by tyto pražské odnože ODS a ČSSD přílišnou šanci na úspěch, protože by voličům daly jasně najevo, že se nic nezměnilo a i nadále jim jde jenom o vlastní prospěch.

Marná byla snaha vedení ČSSD i ODS, která své Pražany vyzývala, ať tuto koalici neuzavírají. Marné bylo tažení Jiřího Dienstbiera ml. proti záměru stranických kolegů, obnovit holport s ODS. Marnost nad marnost. Na pražské radnici nejde od druhé poloviny devadesátých let o koalici politickou, nýbrž o spřeženectví na základě výhod, které s sebou zdejší politika nese. A to je mnohem silnější motiv, než „nutnost pravicové koalice“, kterou požadoval premiér Nečas, nebo než „protikmotrovská koalice“, kterou si přál úřadující šéf ČSSD Bohuslav Sobotka.

Požadavek Petra Nečase a místopředsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové, že by ODS neměla uzavírat na velkých radnicích koalice se sociálními demokraty, neměl šanci na úspěch ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, že na některých radnicích je zcela jedno, kdo s kým spolupracuje, protože o prebendy a všimné jde jednoduše všem — zbývá se jen domluvit, s kterým partnerem půjde uchvátit co nejvíc pašalíků. A také nelze popřít fakt, že koalicím ODS s ČSSD se na některých radnicích dařilo (odhlédneme-li od zkorumpovanosti, jejíž míra je na různých místech různá).

Přání Bohuslava Sobotky bylo zřejmě pouze deklarativní, i on nejspíše věděl, že je předem odsouzeno k nezdaru. Někteří z oněch dřívějších radničních (i stranických) pašalíkářů jsou ve vedení pražské ČSSD a byli v jejím vyjednávacím týmu na pražské radnici. Byli to  právě oni, kdo vytěsnili Jiřího Dienstbiera ml. z vyjednávacích pozic, v momentě, kdy začal svou poctivostí překážet vzniku koalice s ODS.

Můžeme donekonečna psát a hovořit o tom, že na pražské radnici jde dlouhodobě o spiknutí nenažranců, nebude nám to nic platné. Ti udělali vše pro to, aby byli znovu úspěšní a podařilo se jim to. Začalo to u rozparcelování hlavního města na volební obvody, které vyšachovalo z pražské radnice přinejmenším Stranu zelených. A pokračovalo to tahem, který se sice také dal očekávat, ale přesto na něj mnoho voličů přistoupilo:

Pražská ODS i ČSSD si postavili do čela kandidátek nezpochybnitelné osobnosti, Bohuslava Svobodu a Jiřího Dienstbiera ml. Oba pánové se sice dopustili jediné chyby, zato však kardinální: nedali si jako podmínku své účasti v čele kandidátky, že pašalíkáři a prodloužené ruce kmotrů už nebudou na radnici kandidovat. Vyvezli tak svým jménem, svou osobností do pražského zastupitelstva i některé z těch politiků, kteří se drancování našeho hlavního města věnují systematicky několik volebních období. (I ČSSD v opozici obsazovala místa v představenstvech a dozorčích radách městských podniků, jejich dceřiných a sesterských společností atd., tedy i ona se na zkorumpovaném politickém stylu podílela.)

Svoboda si sice vymínil, že si vybere do městské rady svůj tým, ale nejde jenom o to, kdo zasedne v radě. Bude záležet na tom, co radě schválí zastupitelstvo a na jeho rozhodnutí budou mít „kmotři“ stále vliv. A také na tom, jakým způsobem bude fungovat magistrát. Zde samozřejmě mají stále vliv bývalí radní a další zastupitelé, protože naprostá většina vyšších úředníků patří do jejich okruhu. Vyměnit některé ředitele odborů pomocí nových výběrových řízení, jak Svoboda slibuje, proto nestačí, šlo by jen o kosmetickou změnu.

Málo platný bude i audit, který by měl prověřit bývalé zakázky soukromým firmám — už vidím, jak koalice ODS a ČSSD posílá za mříže své stranické kolegy ze zastupitelstva. Ale především, když se bude v budoucnu při tendrech postupovat stejně jako doposud, přijdou další korupční kauzy. Úplatky budou i nadále provázet pronajímání prostor a zábory veřejného prostranství, pokud se nezmění systém rozhodování. A bude také záležet na tom, jak budou odměňováni ti zastupitelé, kteří dodnes za dvě tři hodiny práce týdně v dozorčí radě či představenstvu městského podniku pobírali neuvěřitelné vysoké sumy. Pokud se tyto odměny jen trochu sníží, bude to výsměch voličům. V zahraničí je obvyklé, že městští zastupitelé dostávají za takovou práci náhradu za ušlý zisk plus nižší paušální částku.

U ODS i ČSSD navíc nejde jenom o pražskou radnici, někteří dlouholetí šíbři se průběžně uchylovali do vedení různých podniků, kterým předtím nahrávali malou domů na úkor městské kasy. A po nedávných volbách se v rámci hry Škatulata hejbejte se rozmístili i do zastupitelstev a rad městských částí. A jak se bude politika odehrávat tam, teprve uvidíme.

ČSSD a ODS v koaliční dohodě sice vyjadřují odhodlání k nápravě, ale takové sliby jsme od obou politických stran slýchali po celé ty nekonečně dlouhé zlatokopecké roky. A jediné, co z nich zůstalo, je pachuť arogance pašalíkářů vycházející z jejich oprávněného pocitu beztrestnosti. I proto má dnešní koaliční dohodu pražské ODS a ČSSD smysl číst pouze jako archiválii, protože ničím jiným není již v tuto chvíli.

V této souvislosti se naskýtá důležitá otázka: Voličům pražské ODS a ČSSD je jedno, že ti jejich nenažranci mlaskají tak nahlas?