Otakar Slavík (1931) zaujímá na své domovské české výtvarné scéně pozici výrazného malíře a živelného koloristy. Jeho obrazy charakterizuje expresivní dynamická skladba a reliéfní vrstvy barev stmelené do malířské hmoty, jimiž vytvářel na hraně předmětné a abstraktní formy osobitá podobenství a příběhy.

Po studiu na vyšší sochařské škole v Hořicích začal studovat malbu na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze. V šedesátých letech se připojil k okruhu skupiny Křižovatka a účastnil se významných výstav tvůrců Nové citlivosti (Václav Boštík, Karel Malich, Jiří Kolář, Zdeněk Sýkora aj.), jejichž práce spojovaly konstruktivní záměr s výrazem bezprostřední zkušenosti a emocí.

Od sedmdesátých let se malíř podílel na akcích neoficiálních umělců Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. V roce 1977 Slavík podepsal prohlášení na obhajobu lidských práv — Chartu 77. Následná ztráta zázemí v jeho malířské profesi ho po třech letech diskriminace přiměla emigrovat do Vídně, kde se stal členem Künstlerhausu (1981).

V Slavíkových obrazech, které mají obvykle formát na míru lidského těla, se projevují všechny barvy života jako plná škála expresivních barevných skvrn a akordů. Nově uchopené náměty předmětné malby a figurální kompozice jsou skloubené abstraktní expresivní formou se zlomky a segmenty postav, které jsou vytvořeny gestuálním malířským rukopisem, příznačným pro současnou středoevropskou abstrakt-konkrétní malbu.

Umělcova velká retrospektiva v Národní galerii v Praze (1991) i reprezentativní výstava v Míčovně Pražského hradu (2001) představily monumentální dimenzi jeho malířského díla, v němž vynikly stabilní hodnoty moderní malby, kontinuita konstruktivních forem a expresivní abstrakce.

Řada výstav, včetně poslední, pořádané letos na podzim v Galerii umění v Roudnici n. L., potvrdila také, že jde o svébytný tvůrčí výkon umělce, jenž se namísto k utopiím avantgardy vztahuje ke každodenní skutečnosti. Jeho existenciální podobenství (Odpočinek na provaze, Odpočinek v povětří aj.) ukazují proměnu námětů klasické moderny v podmínkách nesvobodné společnosti.

V díle Otakara Slavíka se projevuje přirozená důstojnost, s níž tematizuje svou životní zkušenost jako prozření k reálnému stavu věcí. Je v něm dodnes podstatná přítomnost mužské nebo ženské postavy, které v jeho obrazech otevírají možnost obracet se k druhému, a prostřednictvím prohnětené hutné malby dobře vypracované jako těsto předávají schopnost osobně se vztahovat „od já k ty“ i ke světu, v němž žijeme.