Rodina je základ státu, a tudíž co je dobré pro český stát, je dobré i pro českou rodinu (a naopak). Po schválení inspirativních vládních škrtů by proto ke škrtům v rodinných rozpočtech měly zodpovědně přistoupit i jednotlivé lidské zdroje. Jenom tak mohou zastavit současný prohlubující se trend žití na dluh, a vyhnout se odstrašujícímu osudu řecké ekonomiky. Na nekonstruktivní protesty různých firem a státních orgánů by přitom neměly brát zřetel.

Jejich opatření na znovuzískání stability rodinných rozpočtů by v zásadě měla kopírovat logiku vládních škrtů. Za legitimní lze proto v případě domácností státních zaměstnanců považovat snížení celkového objemu výdajů o deset procent, u domácností, jejíž členové přijdou o některou ze sociálních dávek, je pak v pořádku snižovat výdaje až na nulu a v případě skutečné nouze za určitých okolností zřejmě i privatizovat část majetku zabezpečenějších spoluobčanů, kterým tuto újmu již nyní kompenzuje strop v platbách na sociální zabezpečení — to je ovšem zatím jenom námět do diskuse.

Největší prostor pro úspory je nicméně v položkách bydlení a stravování, které tvoří na výdajích českých domácností největší podíl. Pokud nelze ušetřit přechodem na asijskou nudlovou dietu (třeba z toho důvodu, že toto úsporné opatření bylo aplikováno už dříve), nezbývá než snížit platby výrobcům a distributorům potravin. Prakticky to znamená platit u kasy v Kauflandu za stejný nákup jako dříve o deset až dvacet procent méně než je uvedeno na účtence. S tím, že za igelitové tašky s logem obchodu se nebude obchodníkům platit nic, protože jde o jasný případ zneužívání zákazníků k reklamním účelům daného obchodu.

V případě prokazatelně předraženého zboží, které obchodní řetězce vykupují od českých výrobců za podnákladové ceny, je pak správné uplatnit akční slevu, která podle názoru nakupujícího bude zhruba odpovídat částce, o kterou se řetězec bezdůvodně obohatil.

Podobný postup jako v obchodech je možné zvolit i v případě činží, elektřiny, vodného a stočného a dalších poplatků. Částka, o kterou se platby těmto monopolním (ne)otesánkům ze strany každé jednotlivé domácnosti sníží, totiž pro elektrárny, vodárny a teplárny představuje zcela zanedbatelnou položku. Stejně jako Julínkův regulační poplatek u doktora zdaleka ani neodpovídá ceně jednoho panáka rumu v nejlevnější restauraci, tak i takové třicetiprocentní snížení platby za odebranou elektřinu činí měsíčně pouhé zlomky promile celostátních příjmů energetických firem. A zhruba odpovídá ceně jednoho panáka na ČEZem sponzorovaném V.I.P. rautu v průběhu karlovarského filmového festivalu.

Snížení objemu příjmů za stejný objem zboží a služeb bude rovněž mít na často polostátní nebo alespoň politicky preferované firmy výchovný efekt. Budou nuceny ke snížení rozmařilého utrácení za nejrůznější Lata Brandies kluby, firemní limuzíny, teambuildingové týrání zaměstnanců a manažerské bonusy. Dojde tedy k omezení zneužívání firemního zisku managementem a k jeho reinvestování ve snaze o reálně vyšší efektivitu.

Navíc to pro současné manažery bude představovat i účinnou lekci z praktické ekonomie: pokud by se totiž firmy pokusily přenést důsledky nižších plateb zákazníků na své zaměstnance, jakékoliv snížení mezd by se jim jako bumerang vrátilo opět ještě nižšími platbami ze strany zákazníků, kteří totiž do značné míry sestávají právě z jejich zaměstnanců. Než se dostat do podobné sestupné spirály, budou firmy konečně muset dokázat, co v nich vězí — tentokrát nejen na křídovém papíře PR materiálů, ale doopravdy.

Jakékoliv protesty nebo stížnosti vůči zákazníkům, uplatňujícím pouze své legitimní nároky, by byly od firem v době krize nemorální. Stejně jako ostatní účastníci českého ekonomického koloběhu by se měly uskromnit, a ne závistivě ukazovat prstem na ostatní, kteří jsou na tom údajně lépe — anebo by jim opravdu byla milejší debata o tom, kolik kdo odvádí do rozpočtu na daních? Pokud již dnes sociologové hovoří o trendu privatizace funkcí států soukromým sektorem, měla by tato privatizace být opravdu funkční. S větší mocí se pojí i vyšší odpovědnost — a to vždy, nejen když se to hodí do reklamního šotu.

Pokud by snad firmy i přesto na zákaznících nadále požadovaly plnou cenu zboží a schovávaly se přitom pod sukně stále ještě státní policie, bylo by jejich jednání z makroekonomického hlediska doslova krajně nezodpovědné. Občan ve výkonu trestu totiž nejen nenakupuje, nýbrž ani nepracuje, a pro krizí těžce zkoušenou ekonomiku tudíž představuje pouze neproduktivní zátěž.

Navíc, jak už bylo zmíněno: pokud mohou obchodní řetězce „flexibilně vyjednávat“ o platbách se svými dodavateli, proč by s nimi podobným způsobem nemohli jednat i jejich koncoví zákazníci? Maloobchodní diktát cen totiž mimo jiné asociuje nepříjemné historické zkušenosti s minulým režimem, kdy se o centrálně stanovených cenách také nesmělo diskutovat a za každý pokus o podobnou diskusi vás mohli bez pardonu zavřít.

Navíc je třeba si uvědomit, že seškrtání rodinných rozpočtů a z toho plynoucí tlak na flexibilitu firem budou pro všechny v dlouhodobé perspektivě jednoznačně pozitivní. Až se po splacení všech dluhů opět navrátí prosperita, budou mít všichni najednou víc peněz na utrácení, takže si firmy dočasný propad příjmů bohatě vynahradí.