Generace, ke které patřím, náleží k těm, které byly vědou fascinovány. V době, kdy jsem chodil do školy, vládlo všeobecné přesvědčení, že jediné správné a seriózní poznávání je právě to vědecké, a že každá lidská činnost, která chce být brána vážně, musí být založena na dostatečně hlubokém poznání souvislostí tohoto světa a vesmíru. V té době bylo jasné, že takové poznání musí být poznáním vědeckým.

To byl také důvod, proč někteří vyznavači marxistické filosofie vydávali právě toto pojetí společnosti za vědecké. V době, kdy vznikla, byl právě odkaz k vědeckým základům tím nejlepším doporučením. Tím jsme se dostali k vlastnímu námětu tohoto článku. Po roce uspořádala opět Akademie věd ČR v Praze a Brně „Týden vědy a techniky“, což je jakýsi festival vědy v malém pro veřejnost a zvláště pro školní mládež. Konají se přednášky na různá témata a dokořán otevřou dveře i výzkumné ústavy.

Rozhodl jsem se, že navštívím přednášku mladého badatele doktora Jana Koláře na téma „Jak funguje věda“, která měla být o tom, jak vědci myslí a co můžeme od vědy očekávat, a co naopak ne. Přednáška se konala pod záštitou Rady pro popularizaci vědy Akademie věd ČR. A právě to mne velice zaujalo a přilákalo. O tuto oblast se dlouhodobě zajímám. Mé obavy, že přednáška nebude příliš navštívena, byly úplně liché. Sál byl nabitý k prasknutí středoškolskou mládeží, nebylo téměř kam si sednout.

Doktor Kolář probral všechna témata, která by taková přednáška měla mít. Jediné, co bych mu vytkl, je, že je neprobral do větší hloubky. K tomu ale svádí technika výkladu, která se v poslední době tolik rozšířila. Přednášející si napíše jen základní teze v programu PowerPoint, které pak promítá posluchačům. A záleží jen na jeho umu nebo další přípravě, do jaké hloubky je dokáže probrat. Doktor Kolář díky této slidovitosti výkladu zdaleka nevyužil ani čas, který měl pro svou přednášku k dispozici. Ale o to mi nejde. To je zcela vedlejší a nedůležité.

Upozornil v jednu chvíli posluchače středních škol na to, že nesmí od vědy očekávat odpověď na otázku, co je správné, a co nikoli. Jestli chcete poradit, jak jednat v životě správně, můžete se obrátit na svého faráře nebo guru, ale neobracejte se na vědce. Jako autor tohoto článku bych raději dodal obraťte se s takovými otázkami na nejbližšího dostupného mudrce. Kde ale takového hledat, že ano?

A dále doktor Kolář pokračoval: Věda popisuje skutečnost, jaká je. Popisuje, jak to ve skutečnosti chodí, ale nemůže vám říci, jak správně jednat. A právě zde nastává velký problém. Když se obracím na faráře, na svého guru nebo na nějakého mudrce, obracím se na něj přece jako na znalce svého druhu, na toho, kdo zná hlubší souvislosti světového (tj. vesmírného) dění, aby mne upozornil na to, jaké by mé jednání mohlo mít důsledky. Je tomu tak proto, že jsem si v minulosti již mnohokrát ověřil, že jeho rady pro mne byly užitečné, a to i v případě, že se několikrát zmýlil. Prostě jsem zjistil, že často nejsem schopen důsledky svého jednání (i při nejlepší snaze) dohlédnout, proto se obracím na někoho, o kom jsem přesvědčen, že je mi schopen v nastalé životní situaci poradit. Ze stejného důvodu se obracím na vědeckého pracovníka různého zaměření. Jeho rady jsou prostě užitečné, a to i v případě, že se několikrát zmýlil.

Je skutečně zvláštní, že vědci na jedné straně uznávají, že existují oblasti, které nelze uchopit běžně uznávanými vědeckými prostředky současné doby, a na druhé straně tak rychle rezignují na jejich vědecké poznávání. Mám obavu, že je to jen a jen proto, že se obávají, že by musel doznat proměny samotný pojem vědeckého poznání. Již Carl Gustav Jung chtěl založit psychologii jako vědeckou disciplínu a nechtěl si to dát vymluvit. V jeho pojetí je ovšem psychologie vědou o duši, nikoli vědou o mozkových procesech. To se ale určitě bez takové proměny udělat nedá. Současné pojetí vědeckosti pravděpodobně stále více naráží na své nepřekročitelné meze.