V uplynulém týdnu opustila Anna Šabatová po sedmi letech Radu vlády pro lidská práva. „Prostě si myslím, že nemá cenu být členkou orgánu, který nefunguje, a radit vládě, u níž mám pochybnosti, zda to myslí s lidskými právy vážně,“ řekla ke své rezignaci. Není se čemu divit. Sama Šabatová uvedla jako hlavní důvody rezignace to, že stále není obsazen post vládního zmocněnce pro lidská práva, jmenování Romana Jocha premiérovým poradcem v této oblasti a upozornila také na Nečasovu podporu Liany Janáčkové, proslulé rasistickými výroky.

Poopravila bych výrok Anny Šabatové. Současná vláda to s lidskými právy míní vážně, ale tak nějak po svém. Nejenže pro ni nejsou důležitá, ale minimálně slovy Romana Jocha je považuje za dostačující, ba nadbytečná. Podle Jocha je lidským právem svoboda a ochrana majetku. Rovněž tak právo majetek vlastnit. Ve svém pátečním sloupku to připomíná Michael Hauser, který napsal, že v liberální demokracii neběží ani o liberalismus (jako svobody pro všechny), ani o demokracii, ale jen o soukromé vlastnictví. Jak výrazně to koresponduje se zásadními změnami, které vláda prosazuje v sociální oblasti! Vzpomeňme slov Miroslava Kalouska o příživnících, které nebudeme podporovat my ostatní, co poctivě pracujeme a odvádíme daně. Příznačný je i nápad, že pokud někdo o své vůli opustí zaměstnání, podporu dostane jen v případě, stane-li se z něj okamžitě živnostník a rozhodne se takzvaně o sebe a rodinu postarat sám. Podpora, samozřejmě mizivá, má být státním dárkem do začátku.

Nemusíme příliš přemýšlet, je to zcela evidentní. Představme si živitele rodiny například na Jesenicku, kde nezaměstnanost přesahuje padesát procent. Bude-li mít práci, jistě ji neopustí dobrovolně, ale stát se to může. Šikana zaměstnanců, neplacené vynucené přesčasy, tlak na výkon, ignorace odborů, ne každý to vydrží. Začít podnikat tam, kde jsou lidé vděčni za 40 korun za hodinu práce, je absurdní. Tam už nikdo nic nepotřebuje, jen přežít. Rozvineme-li úvahu nad člověkem ve zmíněné situaci dál, dojde nám, že se vlastně ani nemůže přestěhovat za prací jinam, jak by mu nepochybně poradil ministr financí a bohužel i ministr práce a sociálních věcí. Jeho obydlí je nevyměnitelné. Kdo by chtěl bydlet v Jeseníku, kde je sice krásně, ale o práci by nezavadil. Téměř k ničemu je i situace rodiny, která vlastní domek na krásném místě jesenicka, kde by se nějakému majetnému podnikatele líbilo trávit víkendy, přestavět ho na honosné sídlo a v tamních krásných lesích jezdit na čtyřkolce. Pokud by totiž domek prodal, nebude mu výnos stačit na to, aby se přestěhoval do Prahy, kde je pravděpodobnost zisku práce nejvyšší. Bydlení tam nezaplatí.

Mohl by tento živitel rodiny jistě za prací dojíždět. Při mizerné dopravní obslužnosti a rostoucímu rušení železničních spojů byl by nucen dojíždět autem a je dosti pravděpodobné, že by za pohonné hmoty vydal tolik, že jeho zisk z pracovní činnosti by se blížil nule. Totéž nastane, i pokud by za prací odešel bez rodiny a žil na ubytovně někde, kde by mu aspoň těch padesát na hodinu dali. Můžeme říct, že takový člověk pracovat nechce a rozhodl se parazitovat na práci poctivců, odvádějících daně?

I předložené sociální škrty jsou výrazem neochoty zabývat se lidskými právy, pokud je přijmeme v širším rozsahu, než jak je definuje Listina. Práva mají jen majetní. Nezávidím jim jejich majetek, je-li nabyt onou poctivou prací, o které neustále hovoří vláda. Dobré není, pokud se právo na majetek ústy zástupce vlády Jocha stává lidským právem jediným. V sociálním státu, kterému hrozí demontáž a který musíme zuby nehty hájit, byť vlastně přesně nevíme, jak by měl v dnešní době vypadat a fungovat, je základním principem prostá solidarita. I bohatý může být například špatnou investicí na burze najednou chudý. Neberme se proto jen za citlivé sociální reformy, soustřeďme se i na to, co vláda zcela opomíjí, na příjmovou stránku státního rozpočtu.

Základní tezí obdivovatelů reforem, Václava Klause a faktu, že se o sebe každý musí postarat sám, protože oni to také dělají, je tvrzení, že pokud se jim zvednou daně, budou své zisky ulévat do daňových rájů. No je toto možné? Proč ti, kteří dokážou samoživitelku s malými dětmi připravit i o sociální příplatek beztak neskýtající záruku důstojného živobytí, nepřijmou opatření, která by přinutila k sociální solidaritě všechny? Je to banální a není nutné v těchto úvahách pokračovat, byť je mnoho dalšího, co k nim dodat.

Výrokem senátu Krajského soudu v Ostravě ve věci žhářů z Vítkova se stát poprvé jednoznačně vymezil vůči projevu rasismu. Díky za to! Tentýž stát ignoruje, ba schvaluje ústy premiéra, že senátní kandidátka v tentýž čas rozesílá voličům zápalky a souvislost s Vítkovem popírá. Tentýž stát ignoruje právo všech svých občanů na důstojný život. Přemýšlíme o tom, které reformy budou po výměně vlád navratitelné a které nikoli. Přemýšlejme současněji. Vrátí-li se budoucí vláda sociálních demokratů k principu solidarity, s největší pravděpodobností k tomu doje až za čtyři roky. Může se jí podařit zachovat sociální stát. Nevratné však nebudou reformy, ale zničené životy tisíců z nás.

Nabízí se tak otázka, zda za této situace vyklízet pozice, tak jako to učinila Anna Šabatová. Zřejmě bych to udělala také. Na druhé straně mně život už mnohokrát ukázal, že takový morální krok vede jen k horšímu.