Pomalé zatmívání luxusu

Lucie Česálková

Dvacáté století jako historie sepsaná člověkem, jenž pomalu slepne v rozpadajícím se domě. Takový je námět posledního románu E. L. Doctorowa Homer a Langley.

Langley, jeden z hrdinů nejnovějšího, v originále pouze rok starého, románu amerického prozaika E. L. Doctorowa s názvem Homer a Langley, má zvláštní zálibu. Zvláštní nejen tím, do jaké míry je jí posedlý a že ji chápe jako významné poslání, jež adekvátně ocení a zhodnotí teprve čas, ale především tím, co přesně obnáší a co je její vlastní náplní. Od určité doby Langley dennodenně nakupuje a pročítá veškeré dostupné noviny ve svém rodném New Yorku, vystřihuje si z nich články a rozděluje je do různých tematických skupin, aby pak mohl postupně, s ohledem na četnost výskytu určitého jevu, odhalit jeho typičnost, stálou platnost v jakýchkoli historických souvislostech. Ze sbírky typického míní sestavit své epochální věčné noviny, trvale aktuální, vystihující jakoukoli dobu, v níž si je otevřete.

Dalo by se říci, že Langleyho životní projekt v tak trochu nadneseném, nabubřelém duchu reflektuje i autorský postoj, s nímž přistupuje k literatuře E. L. Doctorow. Z jeho díla si jen těžko odmyslíme reflexi historické skutečnosti Spojených států amerických, aniž bychom na jeho próze postihli to nejcharakterističtější. Mnohé Doctorowovy romány i povídky (například Kniha Danielova) bývají fikčním rozvedením konkrétních společenských kauz. Doctorow také s oblibou zpracovává senzační i nicotné zkazky z rubrik denních zpráv a spolu s jejich konkrétními aktéry je navěšuje na hlavní dějové linky svých próz jako vedlejší motivy.

Podobně je to i s pozadím Homera a Langleyho, v poválečné Americe takřka proslulých bratrů Collyerových, kteří byli ve svém zchátralém paláci na Páté avenue objeveni mrtví na jaře roku 1947. Příběh žití a postupně i živoření dvou bratrů, slepce a válečného veterána, v rozpadající se přepychové vile z pozůstalosti rodičů, Doctorow samozřejmě nepřejímá doslovně. Zprávu o nalezení těl v domě připomínajícím skladiště či lépe pozůstatky muzea kuriozit plného přístrojů, strojů a strojků, dopravních prostředků, knih i porcelánových sošek či nejrůznějších modelů Doctorow chápe jako námět k hlubšímu, historicky kontextualizovanému promýšlení osudů a motivací románových protagonistů.

Hlavním zprostředkovatelem vyprávění je Homer, jenž na sklonku svého života nachází možnost seberealizace v sepisování příběhu svého života prožitého společně s bratrem. Formuluje jej jako vyprávění určené pro francouzskou novinářku Jacqueline Rouxovou. Přestože není zcela zřejmé, zda je setkání Homera s Jacqueline románovou skutečností, nebo pouhým přeludem, jejž si Homer v pokročilém věku vybájil jako útěchu nebo naději, funguje jako iniciační moment pro rozepsání barvité historie rodiny a jejího služebnictva či hostů. Ta se postupně redukuje na domácnost dvou bratrů a přesahuje reálný rok úmrtí 1947 o více jak pětadvacet let.

Doctorowův Homer je nevtíravým, nevědomě a nezáměrně ironickým glosátorem typu Forresta Gumpa, jenž bryskně vystihuje paradox skutečnosti tím, že jej „pouze“ přesně popíše, jakoby nepoučeně, bez příkras, bez náznaku jízlivosti, ale tak, aby vyzněl štiplavě.

Stejně decentně, bez zjevnějších emocí, působí i celý jeho popis dění v domě a okolí. I když se Homer trápí z lásky či úmrtí lidí, k nimž přilnul, spíše konstatuje a vyhýbá se slovním okázalostem. Langleyho sběratelskou vášeň i jeho svérázně odmítavý postoj k úřadům a zarputilou manifestaci nezávislosti na veřejných institucích včetně těch, jež zajišťují základní civilizační jistoty typu plynu, vody a elektřiny, Homer komentuje s bratrskou láskou, s pochopením pro sílu jeho přesvědčení i s náznakem pochybností o smyslu jeho počítání. Postupně přitom Langleyho projekt věčných novin obhajuje. Jeho prozíravost si uvědomuje především s tím, jak sám ve svém životě odhaluje to neměnné, a odděluje jej od všeho, co se proměňuje. Z Homerova prostého popisu pak jasně prosvítají kontury poznání, že většina proměnlivostí záhy pomíjí, kdežto věci, jež se podstaty lidského bytí a lidství dotýkají nejtěsněji, přetrvávají.

Luxusní pozlátko vily rodiny Collyerových se ze světa odlupuje právě tak postupně, jako se zatmívá Homerův zrak. Dům se zabedňuje a uzavírá do sebe v obraně před překotným děním různých etap 20. století — od krize 30. let přes válku, americký sen padesátých let, hnutí hippies k definitivnímu vzmachu korporativní moci. Zavržený, ale maximálně nezávislý umírá spolu se svými obyvateli. Doctorow otázku oběti za svéráz a svobodu rozebírá na příkladu velmi bizarních životních osudů, nicméně právě prostřednictvím tohoto extrému upozorňuje na nejobecnější souvislosti smyslu lidské existence. Stěžuje-li si Homer v závěru svého vyprávění na to, že musí „snášet vědomí své nemilosrdné existence“, nepromlouvá pouze jako Homer-slepec, pro něhož je toto vědomí jistě drásavější než pro kohokoli vidoucího, ale mnohem více jako Homer-člověk moderního dneška, jehož přístroje, stroje a strojky, jimiž se obklopil, zbavily práce a uvrhly do času volného k promýšlení prázdnoty a nenaplněnosti života.

E. L. Doctorow: Homer a Langley. Odeon, Praha 2010.

    Diskuse (0 příspěvků)