Podle TOP 09 je pražská ODS ve vleku podnikatelských skupin. Proč ale se zvoláním, že „král je nahý“, nepřišla ČSSD? Odpověď nemůže pominout podezření, že i ona má máslo na hlavě.

Buď jak buď, občanským demokratům je bližší košile než kabát. Nepotřebují ani pravicovou družbu, ani pražskou vládu rozpočtové odpovědnosti. Jde o politickou a ekonomickou moc, partajní i osobní. Ve vleku podobného uvažování se v hlavním městě ocitla také sociální demokracie, nepotřebující kopírovat celostátní levicově-opoziční zásadovou politiku. Blízkost pražských buněk ODS a ČSSD se znovu potvrzuje. Spolu chyceni, spolu pověšeni, varuje však okřídlené rčení.

Pomineme-li absenci jakékoli sebereflexe modrých (v čem jsou jména možných radních — Udženija, Nosek, Vlásenková, Kabický… — nová?), má přístup ODS jisté racionální znaky. V koalici s ČSSD by byla tahounem, získala by post primátora a většinu v městské radě. Hlavně by se však postarala o to, aby magistrátní průvan, avizovaný Zdeňkem Tůmou či Jiřím Dienstbierem ml., nenazdvihl pomyslný závoj tam, kde by šlo spatřit korupční a klientelistické sítě.

O co však jde ČSSD, která by v koalici nevýhodně tahala za kratší konec? Volební lídr Dienstbier, čtoucí volební výsledky jako poptávku Pražanů po změně, hovoří o čistotě, transparentnosti, návratu důvěry ve vedení metropole. Proto holport s ODS odmítá stejně jako před volbami. Jeho oponenti, a je jich ve vedení pražské ČSSD jasná většina, namítají jednak, že topáci jsou na rozdíl od ódéesáků divní, neotestovaní brouci, jednak že stěžejní je možnost realizovat program, s nímž šla sociální demokracie do voleb.

Zní to hezky: Vše pro zájmy a blaho voličů! Jen by zde nesměla být zkušenost z let 1998—2006. To také vládla velká magistrátní koalice ODS a ČSSD. A nezdá se, že by její výsledky — soudě podle volebních účtů — levicově smýšlející občany nadchly. Ostatně sama ČSSD, když hájila svůj postup, hovořila zpravidla o tom, čemu se jí podařilo zabránit, nikoli co prosadila. A tak sociální demokracie zůstávala v Praze, na rozdíl od jiných evropských metropolí, stranou s tragickou pověstí a směšnou voličskou podporou.

Letos posílila. Nikoli závratně, na to jsou voliči tuze dobrými účetními, aby dosavadním zastupitelům sečetli „má dáti — dal“. Leč Jiřímu Dienstbierovi ml. se podařilo zvýšit zájem jak u skalních sympatizantů levice, tak u těch, co ČSSD dosud nikdy nevolili. Nemluvě o tání ledů při komunikaci s médii.

Na něm má specifickou zásluhu i zastupitel a donedávna místopředseda pražské ČSSD Miroslav Poche, který se před volbami svěřil Hospodářským novinám s tím, jak kuriózně nakládá se svými výdělky v Pražské energetice. Tím se postaral o oprášení informace, jak zajímavě jsou obsazena místa zástupců Prahy v orgánech společností s městkou účastí či městem zřizovaných. Řada papírově opozičních sociálních demokratů si tak přišla ke slušným příjmům. Nebývá také úplně zvykem, aby opoziční strana disponovala uvolněnými (městem placenými) předsedy výborů zastupitelstva.

V čem vlastně spočívala opoziční práce sociálně demokratických zastupitelů v uplynulém období? Podle svých slov vznášeli interpelace…

„V zásadě jsem do strany vstupoval z idealistických důvodů,“ vzpomíná Miroslav Poche. Ono „v zásadě“ doprovozené minulým časem se jeví jako výstižný popis vývoje některých sociálnědemokratických politiků v posledních letech. Třeba si opravdu neuvědomují zkompromitovanost pražské ODS. Třeba jim nedochází rozdíly ve směrování těchto partají. Třeba věří svým slovům, že zametání ulic není ani levicové, ani pravicové a komunální stranické programy jsou totožné. Ovšem na otevřenou předvolební koalici a společnou kandidátní listinu si ČSSD a ODS netroufnou. Technologii moci zvládají na výbornou — díky tomu zůstávají vlivnými aktéry pražského dění a na sebe mohou nabalovat vrstvy věrných, loajálních. Překvapí pak někoho příběhy o náborech černých duší do stranických řad? Vždyť jak lépe prodlužovat status quo? Na pověsti strany u veřejnosti a vlastně ani na jejích volebních výsledcích nesejde.

A je to ještě horší. Najdou se sociální demokraté, kteří neváhají vymáchat svůj komunální program v xenofobii. Dostanou od kolegů za uši za oprsklá hesla, avšak červ hlodající v programu, který má od tradičních sociálně demokratických zásad proklatě daleko, nikoho nevzruší. Kdo by se staromódně zdržoval konzistentní programatikou?

V dané atmosféře připomíná Jiří Dienstbier ml. nepraktického mládence z dávných časů. Na předvolební billboardy prima, na formulování povolebních stanovisek pohroma. Sotva mohl nevědět, jak se bude tento příběh vyvíjet. Sotva se nyní může divit nálepkám, že je agentem TOP 09, Schwarzenberga, Tůmy, Bakaly. Že by mohl myslet vážně nápad, aby ČSSD odešla do opozice, mu mazáci nevěří. Nikdo normální by přece do nesmluvní opozice nešel!

Přesto Dienstbierova zásadovost nachází sympatie i v ČSSD. Vladimír Špidla o něm dokonce nahlas říká, že patří k těm, co by se časem mohli ujmout sociálnědemokratického kormidla. Na pozadí sporu o Prahu se projevili i stávající uchazeči o vedení Lidového domu: Bohuslav Sobotka upřednostňuje věrohodnost ČSSD, Michal Hašek autonomii místních buněk při rozhodování. Oba principy jsou kompatibilní, ale mnohé prozrazuje upřednostňovaný úhel pohledu.

Blíží se sjezd, boj o hlasy nabírá na intenzitě, radikálním krokům a větám ovzduší nepřeje. Nejpozději v příštím roce ale bude muset nový předseda ČSSD říznout do živého, pokud možno méně alibisticky než Petr Nečas v ODS. Přes solidní kondici sužuje sociálnědemokratický organismus několik nádorů, bohužel zhoubných: mrtvé duše, velrybáři, klientelismus, xenofobie, bezuzdná touha po moci… Zkusíme-li je lokalizovat, nevyhneme se Bendově Ústecku a Hulinského Praze.

Naštěstí poměry se zvolna mění. Vedou se diskuse, tříbí se názory, karty jsou vykládány na stůl. Zaměňovat principiálnost výhradně za idealismus netřeba: v dlouhodobém měřítku je totiž výhodná. Tak daleko ovšem technologové moci nehledí. Jim stačí vyhrát bitvu a — po nás potopa. Výsledek celé klíčové politické války je ale otevřený. Zatímco ODS má tendenci lidi mimo pevné jádro voličů odpuzovat, gravitační pole ČSSD nelze podle sociologických šetření podceňovat. Kus práce tak čeká na poctivé oranžové straníky i kibice zvenčí.