Asi málokoho překvapí, že nejvyhledávanějším slovem prosince bývá na internetu rok co rok slovní spojení "vánoční přání." Ačkoli to neradi slyšíme, žijeme v cyklech. Před Velikonocemi hledáme slovo "Velikonoce", v červenci "Chorvatsko", v srpnu "svatby", v prosinci "Vánoce" a "koláče".A neplatí to jen na internetu: Rok co rok jsou v prosinci silničáři překvapení tím, že napadl sníh. Magistrát města Prahy pro změnu každoročně zaskočí praskající trubky. Když jsem ještě pracoval v novinách, přicházel na začátku prosince šéfredaktor s tím, že máme zavolat provozovatelům vleků, že je určitě málo sněhu a jestli budou i letos krachovat. Konec prosince byl zase ve znamení statistik požárních zásahů během silvestrovských oslav. Zkrátka, postupem doby zjistíte, že lidský rok je rozdrolen do věčných návratů téhož.V ostrém kontrastu k tomuto zjištění stojí až neurotická snaha současné společnosti po pokroku, po neustálém progresu a hlavně po nekončícím plnění plánů a termínů. Od nástupu moderního kapitalismu připomíná čas laťkový plot. Stále ubíhá dozadu a je složen z tyček vymezujících termíny, mezi nimiž panuje podivné prázdno, o kterém si myslím, že je život.Zdá se, že se postmoderní svět pokusil o syntézu obou těchto časů: cyklicky se opakující termíny. Představuji si to celé jako obrovské ruské kolo. Táhne nás nahoru a pak zase dolů světem ekonomických krizí a časů hojnosti, nechává nás zakoušet vzestupy i pády demokracie a ještě v něm zažíváme své každodenní termíny, vymezené přesným rytmem ročního cyklu.Jako ateistu s marxistickými sklony mne v tomto kontextu fascinují Vánoce křesťanské. Ačkoli jako bezvěrec plně nedocením duchovní rozměr narození betlémského pacholátka, jako levičák umím vyzvednout jeho zásadní myšlenku: každý kolo-běh, každý plot, ba i celé dějiny mají svůj konec. A tak si na Vánoce připomínejme: ruské kolo dějin není bez naděje na své zastavení. Protože také to zvěstuje zpráva o narození Ježíše Krista.Krasné Vánoce přeji.