Jméno Jan je stejné v Česku jako v Nizozemí a Vlámsku. Občas nás toto zjištění potěší, že nejsme ve světě ztraceni. Někomu se dokonce může zdát, že Nizozemci a Belgičané s oblibou užívají naše jména. Třeba dokonce Jan Peter Balkelende, nizozemský premiér. Jméno Jan je u nás hojné, takže to vždy zbystří pozornost. Zdá se nám, že naše jméno existuje i jinde.

Český stát měl postupně tři dynastie jako ostatně mnoho říší a států. O některých si myslíme, že jsou naše domácí a jiné cizí. Vysvětlení by se jistě našlo, není to mým nynějším motivem. Chci, pravda, trochu popichovat, věc načechrat, abychom si lépe pro příště pamatovali státní dějiny a hlavně symboliku, která je doprovází. Zkrátka Přemyslovci a Lucemburkové jsou naši, Habsburkové nikoliv — „sami si to pokazili“. Jen je otázkou, kde jsou Habsburkové více cizí, zda ve Švýcarsku, odkud pocházejí, a které ale vzniklo z povstání proti nim, nebo snad v Rakousku, kde kandidát za zelené Ulrich Habsburg se musí domáhat práva až ve Štrasburku, aby mohl kandidovat na prezidenta. Nevím také, jestli kdo zatočil více s Habsburky jak Rakušané, přičemž se jejich turistický ruch bez uzardění přihřívá na habsburském lesku. Možná to bylo v Mexiku, kde Maxmiliána popravili, nebo snad v Nizozemí, kde bychom se jich museli nejprve zeptat, jak moc je milují.

U nás by mohl Habsburk klidně na prezidenta kandidovat, pokud vím, naše ústava ani jiné právo si na tuto možnost ani nevzpomíná, natož aby ji vylučovalo. Nechci dávat nikomu knížecí rady, ale stačilo by naučit se obstojně česky, usadit se na pár let a požádat o občanství. Třeba by to bylo rychlejší než postup před soudy. Vyhrát by nemusel, ale kandidovat jistě ano. Habsburkovi jde ale zřejmě více o spravedlnost, stejně má mizivou šanci zvolení.

Přesto, že u nás Habsburkové na prezidenta kandidovat mohou, stejně „nejsou naši“ nejspíš proto, že své sídlo přenesli z Prahy do Vídně, a „proto jsou nevolitelní“.

Před 700 lety a nějakým dnem slavil Jan Lucemburský — cizí velmož — svatbu s českou princeznou a pretendentkou trůnu. Česky, pravda, téměř neuměl. Tedy jisto jistě méně než pozdější habsburští císařové. Přesto si ho česká elita vymohla za krále, aby usedl na trůn volný po Přemyslovcích. Jan Lucemburský ve Francii zvaný Jan Český a v Nizozemí Jan Slepý byl u nás opravdovým cizincem. V zemi se nenarodil, nevyrostl, neznal její zvyky, řeč mu byla nesrozumitelná a vzdálená. Když nebyl povolný elitě, jak si byla před jeho volbou vysnila, rozdvojila se a část mu kladla velké překážky. Ani vlastní žena k němu příliš laskavá nebyla. Přesto v subjektivním odrazu českého vědomí stanul tento „cizí“ král-rytíř, skoro stále v sedle v cizích zemích, padnuvší ve Francii za zájmy svého bratrance francouzského krále, jako ideál.

Přesto — světe, div se — český stát zvelebil, rozhojnil a upevnil, takže se stal po zásluze nejoblíbenějším českým králem, hned po Karlu IV. a zřejmě více než Přemysl Otakar II.

Jeho jméno se stalo bezmála nejoblíbenějším českým jménem a nosilo jej mnoho největších mužů české historie. Ano, Jan Hus nemá jméno po nikom jiném než právě po tomto „cizáckém“ a šlechtou neoblíbeném králi. Je prokazatelné, že jméno se do Zemí Koruny české dostalo spolu s novým cizím králem. Před sňatkem s Eliškou Přemyslovnou se toto jméno u nás téměř nevyskytovalo. Není doloženo nikde. Jméno se nevyskytuje ani mezi jmény české, přemyslovské dynastie, ba dokonce ani mezi jejich příbuznými, vyjma listin papežů, kde je ovšem v jeho vzorné latinské podobě IOANNES. Je však několikrát mezi biskupy moravskými (6x) i pražskými (3x), avšak vždy jen v latinské formě, a lze se právem domnívat, že jde o jména apoštolská, tedy konsekrační, po vzoru obliby mezi mnohými papeži. (Ostatně „Nad Alpami“ se vyskytovalo jen sporadicky až do 13. století). Jen zcela ojediněle je doloženo mezi opaty nebo jinými preláty, a to již od 11. století, ale vždy v latinské podobě Ioannes.

Poprvé se nesla jeho ozvěna až v rok sňatku s Eliškou, a patrně již onoho roku mohl být oním dosud neznámým jménem pokřtěn Jan, měšťanský synek z Vysokého Mýta, pozdější pražský biskup Jan ze Středy (1310?—1380). Pak už se spustila lavina s významnými muži, Jan Nepomucký (možná Johann, i když spíše ne), Jan z Jenštejna, Jan Žižka, Jan Očko z Vlašimi (1. český kardinál), Jan Hus, i když i v oné době nebyl řídký zápis latinský. Od těchto titánů 14. a 15. století se pak již kužel obliby otevírá do nekonečna. Byla to jejich bezpříkladná až nečeská profilace jejich osobností, talent, a u některých dokonce mučednictví, které zajistilo jménu nesmrtelnost. Většina zápisů byla stále ještě latinských, ale v ústním podání již rezonovalo jméno Jan.

Přitom je pozoruhodná další souvislost. Je to patrně první starokřesťanské, ba dokonce apoštolské jméno, které se v českém soustátí a nejprve v Čechách a až mnohem později i na Moravě objevilo. Je zajímavé, že zdejší společnost a elita byla křesťanská bezmála půl tisíciletí, v dynastii se však střídala jména slovanská, německá snad i gótská nebo nejasného východního původu, ne však staré apoštolské tradice hebrejského, ba ani řeckého původu. Až nyní, a to prokazatelně ani ne v původní formě, ale ve formě, která se nedlouho předtím přetvořila nejspíše v brabantském nebo vlámském prostředí. Je totiž zřejmé, že Jan u nás známý jako Lucemburský získal jméno ze strany rodu své matky, po dědečkovi Janu I. Brabantském (místním hraběti). Ani tam však nebylo jméno příliš hojné.

Zdá se, že jméno bylo při křížových výpravách přeneseno z Byzance Janem z Briene, Jeruzalémským titulárním králem. Do Vlámska a Brabantu se dostalo již v této zkrácené formě (Jan z Brienne však byl Burgunďan). Pak je na počátku 13. století doložen Jan I. van Avences. Lucemburská forma jména JL je Jang de Blannen. Po matce, odkud jméno pochází, získal ale formu brabantskou Jan. Odsud je i naše „české“ Jan, které je tedy stejné jako holandské, norské, švédské a dolnoněmecké. U nás a v Polsku ne však nesrovnatelně početnější a populárnější.

Proč asi. Z palety velkých postav zlatého věku českého státu si mohla do sytosti vybrat každá tradice: katolická — Nepomuk a Jan z Jenštejna, protestantsko/evangelická — Hus, bezvěrecká — Žižka. Proto se jméno šířilo exponenciálně dějinami přes Jana Amose Komenského až k Janu Opletalovi, Palachovi, Janu Patočkovi, Janu Masarykovi nebo Janu Zrzavému.

Kdo je tedy původní? Je nepravděpodobné, že by vzniklo autochtonně a rozšířilo se v oblasti plattdeutsch (v nizozemštině, vlámštině, dolní němčině, norštině a dánštině), zároveň však v západoslovanských jazycích unisono, když můžeme sledovat jeho šíření právě v této formě po roce 1310 z jednoho centra.