Že je Václav Klaus poněkud nestandardním zjevem, bylo patrné od počátku jeho vstupu do politiky. Je skutečně s podivem, že se o něm nepíšou knihy, ledy konečně prolomil Jiří Pehe. Možná mohla včasná reflexe zamezit mnoha škodám, které Klaus napáchal nejen v tuzemsku, ale bohužel i v zahraničí. Nebo aspoň zpomalit jeho upadání k myšlenkám prezentujícím naprosto okrajové spektrum odborných, politologických, historických, sociologických a klimatologických. Jeho tažení proti Evropské unii rozumí jen jeho nejvěrnější fanoušci a pozůstalý bratr Kaczynský.

Ve čtvrtečním projevu k výročí české státnosti jakoby se prezident Klaus pokusil ve filosofujících úvahách dostihnout Václava Havla. Ten kdysi přirovnal svoji víru v „cosi“ k jakési „metafyzické kotvě“. Klausovou kotvou se stal národ. Kotvou, kterou „životně potřebujeme“.

Skutečně si neuvědomil, v jaké době pronáší svůj národovecký projev? Před týdnem se stát velmi tvrdě vymezil rozsudkem nad vítkovskými žháři vůči projevům extremismu jakéhokoli druhu, toho o potřebě čisté rasy pak zvláště. V této atmosféře senátorka Liana Janáčková distribuovala jako svůj volební propagační předmět zápalky. S odůvodněním, že to dělala už před šesti lety, a s ní mnozí další. Vzhledem k jejím minulým výrokům a slovním útokům na romskou menšinu nemůže být pochyb o tom, že si dobře uvědomovala, že dává krabičkou zápalek najevo právně nenapadnutelné sympatie k rasovým žhářům. Václav Klaus je sice velký asociál, ale že by si nebyl vědom, že jeho projev může být vykládán jako skrytě vyřčená sympatie těm, co násilnou formou hájí český národ?

„Jsme společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné, široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi, historickými zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i společnými zájmy,“ vyložil ve čtvrtek Václav Klaus svoji představu o českém státu. Pokud nám na státu záleží, musíme podle Klause „jeho existenci a hodnoty bránit“.

Státní svátek jsem strávila shromažďováním podkladů ke zprávě o kauze Vítkov. Při poslechu Václava Klause mi okamžitě v hlavě začalo rotovat heslo: „Nic než národ….“

Vím, že Václav Klaus měl na mysli především jiné souvislosti, nicméně tuto považuji za hodnu zdůraznění. To ostatní bylo takové plácání o nebezpečné globální světovládě, která zničí naší státní svobodu a budoucnost. Struktury světovlády hodnotí Klaus jako nedemokratické, byť jsou odvozeny od legitimity občanů jednotlivých zemí. „Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to stát se neformálním předstupněm globální světové vlády, tvrdí Klaus.

Pokud připustíme, že svá slova myslí vážně, vynořuje se okamžitě otázka, kde byl, co dělal a o čem přemýšlel, když v minulém desetiletí sociologové a ekologové upozorňovali na nebezpečí gigantů světového průmyslu, světových koncernů, jejichž vedení je zcela nezávislé na demokratické legitimitě, a svým konáním zcela upozaďuje snahy vlád celého světa chovat se autonomně a nezávisle na diktátu několika miliardářů a obrovské reklamy na cokoli si zamanou?

Diktát peněz, trhu, reklamy, několika největších světových firem a bank jsou reálným nebezpečím pro Evropu, svět, a tedy i naši zem. Ony vládní struktury, které Klaus považuje za ohrožující svobodu a demokracii, jsou naopak zatím tím nejlepším, co máme k dispozici, abychom demokracii udrželi.