Hrdý Čech Klaus
Hana HolcnerováVe svém čtvrtečním projevu se prezident vymezil jako národovecký kritik nadnárodních struktur, které podle něj usilují o to stát se neformálním předstupněm globální světové vlády.
Že je Václav Klaus poněkud nestandardním zjevem, bylo patrné od počátku jeho vstupu do politiky. Je skutečně s podivem, že se o něm nepíšou knihy, ledy konečně prolomil Jiří Pehe. Možná mohla včasná reflexe zamezit mnoha škodám, které Klaus napáchal nejen v tuzemsku, ale bohužel i v zahraničí. Nebo aspoň zpomalit jeho upadání k myšlenkám prezentujícím naprosto okrajové spektrum odborných, politologických, historických, sociologických a klimatologických. Jeho tažení proti Evropské unii rozumí jen jeho nejvěrnější fanoušci a pozůstalý bratr Kaczynský.
Ve čtvrtečním projevu k výročí české státnosti jakoby se prezident Klaus pokusil ve filosofujících úvahách dostihnout Václava Havla. Ten kdysi přirovnal svoji víru v „cosi“ k jakési „metafyzické kotvě“. Klausovou kotvou se stal národ. Kotvou, kterou „životně potřebujeme“.
Jan Rejžek o Léčbě Klausem, Scéna, 6. 6. 1991
Nejúčinněji zesměšníme nějaký jev (osobnost, frázi, slogan) umožníme-li mu, aby se zesměšnil sám. Tento trik, zdá se, perfektně ovládá I. Chaun: nejsilnější pasáže Léčby Klausem byly svitákovské a jiné protireformní hlasy. Ty svou čirou demagogií a argumentační ubohostí agitovaly pro reformu mnohem účinněji, než pasáže proklamativně proreformní.
Vladimír Just, Literární noviny 20. 6. 1991