Sylvain Chomet proslul svým sedm let starým snímkem Trio z Belleville. Tehdy se naplno potvrdil klíčový argument obhájců „staré školy“, totiž že digitálně upravený obraz postrádá specifické kouzlo důvěrnosti, jež zprostředkovává stylová poetika klasické animace. Sylvain Chomet se ve své tvorbě obecně drží konvencí a experimentuje-li, pak nikoli s technikou jako spíš s možnostmi evokovat realističtější dojem zprostředkovávané skutečnosti atmosféricky — stylizací obrazu, tonální kompozicí, modulací rytmů a nálad vyprávění.

Jako východisko k oslavě možností ručně animovaného filmu posloužil Chometovi v jeho Iluzionistovi nikdy nerealizovaný scénář z pera svérázného filmového komika Jacquesa Tatiho. Přestože v základních rysech příběhu stárnoucího kouzelníka, jehož na sklonku kariéry okouzlí mladá schovanka-asistentka, nelze netušit odraz trpké skutečnosti Tatiho vztahu k dceři, kterou opustil pro vlastní filmovou dráhu, film samotný přitahuje půvabem nepřikrášleného portrétu člověka bezmocně přihlížejícího vlastnímu profesnímu úpadku.

Chometův-Tatiho Iluzionista je situován z větší části do Edinburghu padesátých let 20. století a sleduje osudy starosvětského kouzelníka Tatischeffa (což je původní příjmení Jacquesa Tatiho), jehož nejčastějšími rekvizitami jsou i v té době již poněkud zastaralé klobouky, králíci, květiny a mince. Tradiční, s okázalou pohybovou grácií a elegantní choreografií prováděné triky Tatischeff z repertoáru nestahuje ani ve chvíli, kdy se zájem publika začíná otáčet od kouzelnických show více k hudbě a tanci, konkrétně k rock’n’ rollu.

Z rodné Francie odjíždí zkusit štěstí přes kanál do Británie, naráží však na obdobný trend a pochopení nachází pouze u bezelstné dívky Alice, jež k jeho umění vzhlíží v oddané zbožnosti. Tatischeffova postupná společenská degradace vrcholí ve snad nejsilnější scéně snímku, scéně vystoupení, během nějž Tatischeff definitivně ztrácí víru ve své dovednosti.

V lamentaci nad mizejícím světem a jeho tradičními hodnotami je Chomet rozhodně elegičtější než žertovný Tati v jeho nejlepších filmech. Je však také mnohem srdečnější. Skrze ruční animaci nejenže dokonale oživuje fyziognomii vytáhlého, a přece podsaditého nemotory Tatischetta, ale především architekturu Edinburghu v jeho charakteristických světelných tónech. Stojící na šedočerných skaliscích, smáčený deštěm, s příjemnými úzkými uličkami a teplem výloh je Edinburgh dalším z hlavních protagonistů filmu, a český divák musí přemýšlet, zda by v něm tak chvějivé potěšení z genia loci města v Chometově podání vzbuzovala Praha, do níž tvůrce svůj snímek zamýšlel zasadit původně, než se rozhodl pro Edinburgh.

Stejně pečlivě jako atmosféru města vykresluje Chomet i svého hlavního hrdinu — vysokého a nahrbeného, neobratného, tak trochu výstředního i uhlazeného, nedostupně přísného i něžného podivína Tatischeffa. Jeho hlavní devizou přitom činí jazyk těla, jenž ve snímku také upozaďuje mluvenou řeč jako takovou. Iluzionista je tak téměř němým filmem, s několika téměř spolknutými či pod vousy zamumlanými dialogy. Mnohem více než řeč v něm tak hovoří pohledy, tělesné gagy, případně psané řádky.

Důvodem, proč Iluzionista upoutá i bez 3D, je krom nevtíravého, melancholického příběhu i neokázalá, střídmá upřímnost jeho vizuality a neodfláknutá starost o každý kout záběru. Ten totiž ve většině případů přetéká drobnými libůstkami, barevnými odstíny, detaily prostředí, je domyšlený a pečlivě vystavěný ve všech svých plánech. I na pozadí se přitom může odehrávat důležité dění, případně může pozadí poskytovat prostor pro drobný vtip či žertík. Nepřímé humorné poselství může na pozorného diváka číhat i v běžných nápisech, v novinových titulcích, ale například i v textu jídelního lístku. V dílčích sekvencích nalezneme odkazy na Tintinova dobrodružství, ale ve scéně s automyčkou například i na Tatiho potýkání se s mechanickými stroji.

Chometův Iluzionista je ideálním útočištěm nostalgiků starých animačních metod, přičemž nahrazení jednoho druhu zábavy novým tematizuje i ve svém příběhu. V době oslnivých atrakcí však oslovuje právě svou nekýčovitě starosvětskou poetikou, výrazem úcty k tradičním řemeslným postupům i k dějinám filmu obecně.

Iluzionista. Režie a hudba Sylvain Chomet, scénář podle Jacquesa Tatiho adaptoval Sylvain Chomet, umělecká supervize Bjarne Hansen. Francie, Velká Británie, 2010.