Na svých webových stránkách popisujete velice detailně svou hudební kariéru už od útlého dětství. Ráda vyprávíte příběhy?

Vyprávím ráda, tedy spíše si ráda povídám, píšu už méně. Když jsem ale začala tvořit své webovky, řekla jsem si, že bude dobré zájemcům jednou provždy vysvětlit, jak a proč jsem se k muzice dostala a např. vyvrátit mýtus, že mě doma vše naučil tatínek.

Jak jste se dostala ke spolupráci s irskou kapelou The Walls?

Jednoduše, hráli v roce 2004 u nás v M-klubu ve Valašském Meziříčí, kde jsem tehdy pomáhala s produkcí. Po koncertě se povídalo, hrálo, pařilo a už tehdy jsme si se Stevem Wallem, lídrem této kapely, doslova „padli do noty“. V průběhu let jsme byli stále v kontaktu a snažili se je sem dostat zpátky, což se povedlo v roce 2008. Tehdy jsem už měla nabídku na vydání sólového alba a poohlížela jsem se po vhodném producentovi. Shodli jsme se s mým manažerem Karlem Prokešem a vydavatelem Milanem Kuchynkou na tom, že rockověji založený Steve by mohl desce pomoci k zajímavému zvuku.

Vidíte nějakou spojitost mezi hudební scénou ve Valašském Meziříčí a Irskem? Úspěch jste měla nejen Vy s The Walls, ale i například tamější rodačka Markéta Irglová s irskými The Frames.

Spojitost vidím hlavně v dlouhodobé spolupráci tehdejšího M-klubu, pořádajícího festival Valašský špalíček, s agentem Jensem Uhlem, který všechny irské kapely (od roku 2000 pravidelně tak jednu dvě) do Valmezu vozí. I to, že zde v roce 2001 hráli The Frames, v Irsku již slavná, u nás naprosto neznámá kapela, byla jeho zásluha. A Walls zde koncertovali mimo jiné díky „věhlasu“, který Valmez v očích irských hudebníků dostal poté, co se do Irska vrátili muzikanti nadšení atmosférou festivalu, reakcemi publika i pořadatelským zajištěním.

Máte radši kytaru, nebo mandolínu?

Kytaru, hraju na ni déle a raději... Mandolína na mě de facto zbyla v Docuku, kde jsem měla původně jen zpívat, ale to by mě zas nebavilo.

Proč jste letos po osmi a půl letech odešla z kapely Docuku?

Když jsme s Docuku začínali, hráli jsme všichni jen tak, „meziřečí“, jak název našeho prvního CD napovídá. Všichni měli vedle kapely školy, zaměstnání, ke kterým časem přibyly také děti. Já sama jsem studovala ekonomii na FSV UK a taky jsem hudbu brala jen jako koníček. Jenže časem se mé priority změnily, hudbu bych ráda dělala pořádně, a to s klukama z Docuku prostě nejde. A také bych už vlastně chtěla dělat i jinou hudbu...

Zhudebňujete texty Radky Bzonkové a Jakuba Horáka. Napsala jste také nějaké texty sama, nebo se soustřeďujete čistě na hudbu samotnou?

Zatím jsem napsala jeden a sama říkám, že jsem jen takový „polotučný“ písničkář. Prostě jsem zatím neměla moc potřebu se texty vyjadřovat, ale třeba se to po třicítce změní.

Jaké texty upřednostňujete a co je pro Vás důležité při jejich interpretaci?

Důležité samozřejmě je, aby mi témata, o kterých mám zpívat, byla blízká. S Radkou Bzonkovou máme tu výhodu, že se známe téměř 15 let, a tudíž mi texty píše hodně na tělo. Jakub je zas tak zdatný textař-řemeslník, že na téma, které společně nadhodíme, dovede napsat zajímavý text i bez nějakých zdlouhavých konzultací. Při hudebním zpracování se pak prostě snažím vystihnout a udržet atmosféru textu, najít nejpřirozenější polohu.

Co podnítilo vznik Vaší doprovodné skupiny s příhodným názvem Garde?

Po vydání sólové desky jsem vlastně žádnou kapelu zakládat neplánovala a všechno to vzniklo tak trochu náhodou — na druhou stranu, náhoda přeje připraveným, a tak jsem tu touhu mít svoji kapelu asi někde uvnitř měla. Ke kapele mi opět dopomohl valašskomeziříčský M-klub, je to zásadní místo a věřím, že zásadní zůstane i nadále po personální změně na postu vedoucího po asi patnácti letech.

Jaké máte ohlasy na Váš loňský dlouhohrající debut? Jak se od nahrávky liší současná koncertní provedení skladeb?

Ty ohlasy, které se ke mně dostaly, byly víceméně pozitivní, až na pár nařknutí ze snahy napodobovat se Stevem Glena s Markétou, což bylo spíše úsměvné. Nahrávky se od koncertů liší docela hodně, Steva jsme si sice pozvali jako rockera, ale výsledný zvuk je poměrně subtilní. Zato v kapele se sešel dobrý rytmický základ bubeníka Milana Kratochvíla a basisty Ivana Trpíka s vyloženě bigbítovým pojetím kytaristy Martina Knora, takže výsledek je trochu tvrdší. A mně samotné přibyl letos do výbavy tmavozelený telecaster...

Uplatňujete zkušenosti nabrané v Docuku, nebo to berete jako uzavřenou kapitolu a jako sólový projekt fungujete jinak?

Určitě uplatňuji, vždyť bez zkušenosti z Docuku bych možná nedostala odvahu postavit se sama s kytarou na pódium! A věřím, že zkušenosti budu i nadále zúročovat. Jinak fungujeme možná v tom, že si od počátku dávám daleko větší pozor na dobré vztahy mezi námi. Při špatných vztazích se totiž nedá dělat dobrá muzika.