Strana evropských socialistů (PES) vyzvala v pátek demokratické politické strany, aby podepsaly „pravidla chování“, a zavázaly se, že nevytvoří koalici s žádnou politickou silou, která podněcuje etnické předsudky a rasovou nenávist. Píše o tom informační portál EurActiv.cz.

Podle něj většina pozorovatelů chápe výzvu vedení PES jako odpověď na nedávné dění v Holandsku, kde významně posílila pravicová populistická Strana svobody (PVV) Geerta Wilderse. Nejde však jen o tuto zemi, vzestup extremistů se stává trendem v celé Evropě, a je čas se proti němu postavit. Svou krajní či populistickou pravici, dštící zlobu a zášť, má prakticky každá evropská země. Hlavní zbraní krajní pravice je štvaní proti přistěhovalcům, islamofobie, tzv. anticiganismus, vzbuzování zášti proti bezdomovcům, drogově závislým apod.

V Holandsku vznikla menšinová vláda s tichou podporou pravicové populistické Strany svobody (PVV) Geerta Wilderse. Při představování dohody, která tuto podporu umožnila, slíbila liberálně-konzervativní koalice vedená premiérem Markem Ruttem zákaz muslimské burky a zavázala se, že sníží o polovinu počet imigrantů v zemi. PVV se také podle dohody může vyjadřovat k přípravám vládní politiky, bude tedy mít vliv na tvorbu návrhů zákonů ještě před tím, než je vláda předá parlamentu ke schvalování, i na postup vlády vůči imigrantům v represivní oblasti.

V říjnových volbách do vídeňského zastupitelstva získala Svobodná strana Rakouska (FPÖ) 27 % hlasů. Tím více než zdvojnásobila svůj zisk z minulých voleb a ve stočlenném vídeňském sněmu má namísto dosavadních třinácti 29 křesel. FPÖ v nacionalisticky laděné kampani požadovala například zákaz výstavby minaretů či úplného zahalování muslimských žen. Svobodní vládli společně s konzervativními lidovci na počátku tohoto desetiletí, kdy v jejich čele stál známý populista Haider. „Dobytí Vídně“ se může zanedlouho stát prvním krokem k triumfálnímu návratu „svobodných“ do nejvyšší politiky.

Vládnoucí socialisté obdrželi ve Vídni 42 %, tedy zhruba o pět procent méně než před pěti roky. Místo dosavadních 55 křesel jich mají 48. V poválečné historii tak ve Vídni podruhé přišli o absolutní většinu. Dost ztratili i lidovci a zelení. Socialisté i zelení odmítli uzavřít se „svobodnými“ koalici. Jak ale hovoří zkušenost s Haiderovci, nabytou sílu bude tato strana v opozici zručně využívat k populistickým a xenofobním útokům, které tak znovu budou znít celou společností, a mohou se stát přijatelnými pro větší část rakouské společnosti než dosud.

Ve Švédsku po zářijových volbách získali krajně pravicoví Švédští demokraté pod vedením jednatřicetiletého Jimmyho Åkessona 20 mandátů. Jsou to první poslanecká křesla, které tato strana vůbec získala. Čtyřkoalice premiéra Fredericka Reinsfeldta vytvořila nakonec menšinovou vládu se 49 % hlasů a bude při opatřeních, která se nebudou líbit socialistům a zeleným závislá na podpoře krajní pravice.

Švédští demokraté, kteří vznikli sloučením otevřeně rasistických hnutí, neváhali v předvolební kampani vedle xenofobních výkřiků používat i manipulaci s fakty. Například svým předvolebním klipem, v němž srovnáním švédské důchodkyně a skupiny žen zahalených v burkách budili dojem, že kvůli imigrantům nebude dost peněz na penze.

Dánská lidová strana, která v parlamentu toleruje vládní koalici liberálů a křesťanských demokratů, po volbách v roce 2007 prosadila tvrdé protiimigrační zákony. V Maďarsku má pravicový Fidesz v parlamentu absolutní většinu, proto k vládnutí nepotřebuje podporu extremistického hnutí Jobbik. Vysoká voličská podpora tohoto krajně pravicového uskupení, které je přirovnáváno k fašistickým hnutím, má však nepřímý dopad — zvyšuje vládní nacionalismus a populismus. Například mezi předvolebními sliby Fideszu figurovalo na předním místě udělení maďarského občanství Maďarům žijícím v zahraničí. Doposud vládní socialisté v posledních maďarských parlamentních volbách naprosto propadli — ze 190 mandátů v parlamentu klesli na 59.

Vedení Strany evropských socialistů kritizuje přední politiky za to, že v poslední době vyslali několik nebezpečných signálů, které mohou vést k tomu, že veřejnost bude pohlížet na extremistické projevy jako na zcela běžnou praxi. Z tohoto důvodu kritizují i vyjádření pravicových francouzských politiků o romské otázce a italských vládních představitelů, kteří se za Francouze postavili. Dokument, který by podle PES měly podepsat evropské demokratické strany, poukazuje i na protipřistěhovalecké projevy německých regionálních lídrů. „Věříme, že tato ‚pravidla chování‘ povzbudí ostatní evropské strany k principiálnímu jednání,“ uvedl předseda evropských socialistů Poul Nyrup Rasmussen. 

Ani socialisté či sociální demokraté nejsou ovšem proti rasismu a xenofobii imunní. Theo Sarrazin, sociálnědemokratický politik a člen rady Německé federální banky, vydal v srpnu tohoto roku knihu, ve které si stěžuje na nedostatečné intelektuální schopnosti některých etnických skupin žijících v Německu, především muslimů. Sarrazin již o svůj post v bance přišel, hrozí mu vyloučení ze středolevicové SPD.  

O něco horší byla situace na Slovensku. Minulou vládní koalici totiž se socialistickým Smerem bývalého premiéra Roberta Fica vytvořila extremistická SNS Jána Sloty, který se „proslavil“ svými záštiplnými výpady proti Maďarům a Romům. Po volbách v květnu tohoto roku je Smer v opozici.

A, dodejme pro přesnost, svatá v tomto smyslu není ani česká sociální demokracie. Některé místní organizace ČSSD před volbami otevřeně brojily proti drogově závislým, bezdomovcům či Romům. Nejrazantněji vystupovala ČSSD v Praze 5 a v Mostě. Původně alibistická reakce úřadujícího předsedy Bohuslava Sobotky na toto počínání spolustraníků vyvolala kritiku v médiích i uvnitř strany, v níž se tradiční sociální demokraté a zastánci lidských práv potýkají s korupčníky, technokraty, pragmatiky a politickými lobbisty. Přes tuto vnější i vnitřní kritiku nenašlo vedení ČSSD dostatek politické vůle, aby požadovalo stažení předvolebního programu ČSSD v Praze 5 z její internetové stránky, který je bez přehánění na úrovni neonacistické Dělnické strany.

Trend nástupu extremistů provázejí porážky socialistických a sociálnědemokratických stran v Evropě. A zdá se, že to je právě tento moment, který konečně vyburcoval evropské socialisty, aby se vrátili k tradiční roli středolevých demokratických stran, kterou je ochrana slabších, včetně menšin, udržování sociální soudržnosti a stability.

Bez ohledu na jejich motiv je samozřejmě jejich volání po odsouzení všech rasistických, xenofobních, diskriminačních a šovinistických činů či prohlášení správné.

Včetně varování před utvářením vládních koalic nebo předvolebních aliancí se stranami, které povzbuzují etnické předsudky a rasovou nenávist na evropské nebo národní úrovni.

Pokud by se projevy extremistických stran staly přijatelnou a běžnou součástí veřejného prostoru, mohl by tento neblahý trend i v hlavních evropských zemích vyústit v legitimizaci krajně pravicových stran demokratickými stranami. Veřejnost by to po počátečních rozpacích přijala, jak jsme to mohli sledovat například již v Rakousku v roce 2000, kdy se Haiderovci ujali spoluvládnutí. Evropa by se tak mohla začít vracet do vlastní minulosti, bez ohledu na bolestné zkušenosti dvacátého století.

Výzva Strany evropských socialistů ke sdílení „pravidel chování“ je záslužným krokem. Jakoby se, symbolicky vzato, vracel prezident Mitterrand do čela protirasistické demonstrace. A to je velmi dobrý počin v celosvětovém kontextu. Je však třeba ještě společně s demokratickou pravicí a dalšími demokratickými proudy promyslet příčiny vzestupu extremistů, protože bez jejich řešení zhnědne Evropa ještě více a trvaleji.