Budou se regionální tratě rušit — kvůli zaujatosti mocných?
Miroslav VykaVeškeré kroky, které ministerstvo dopravy činí ve věci rušení tratí, lze vyhodnotit jako velice promyšlené s jediným cílem — za každou cenu úředně zrušit regionální tratě a následně vytrhat koleje.
Regionální tratě, dědictví našich předků, přežily dvě světové války, většina z nich i období komunismu, ale krátkozrací hurá-manažeři z počátku 21. století je chtějí zrušit a vytrhat koleje. Bohužel se jedná o naprosto nefundované, ale všehoschopné lidi, kteří ovládli ministerstvo dopravy. Pokud budou tratě zrušeny, měl by ministr Bárta rezignovat pro svou neinformovanost o oboru a neschopnost si kolem sebe vytvořit tým zkušených odborníků.
Zatímco v předchozích letech jsme byli svědky tzv. ukončení provozu, kdy některé kraje neobjednaly provoz na několika méně využívaných tratích, v letošním roce přišla iniciativa na fyzické zrušení kolejí ze strany správce infrastruktury, kterým je u nás státní organizace Správa železniční dopravní cesty (SŽDC).
Úředníci tohoto státního molochu vymysleli naprosto nesmyslné kritérium, podle kterého navrhli na padesát železničních tratí zcela zrušit. Kritériem přitom byl výnos z poplatků za dopravní cestu, který byl vztažený na celou trať, nikoliv na kilometr. Proto se dostaly na seznam prakticky všechny tratě kratší než dvacet kilometrů.
K tomu je potřeba dodat, že poplatek za dopravní cestu byl za minulé vlády snížen o dvacet procent právě proto, aby došlo k částečnému vyrovnání poplatků za dopravní cestu mezi silnicí a železnicí. Toho teď bylo zneužito.
Pokud by stejně uvažovalo Ředitelství silnic a dálnic — muselo by zrušit všechny silnice I. třídy, na kterých se nevybírá mýtné, stejně jako kraje by musely zrušit všechny silnice nižších tříd, protože jsou podle této logiky taktéž nerentabilní, jelikož údržba stojí ročně miliardy korun a mýtné se na nich nevybírá žádné.
Podle stejného přístupu by třeba obce musely nechat zbourat všechny budovy v jejich vlastnictví, jejichž nájem by ročně nevydělal stanovený milion korun. Důsledky takového rozhodnutí si umí jen málokdo představit.
Vůbec nikoho například nenapadlo poplatek za železniční dopravní cestu zvýšit. Vyvolat debatu o tom, které tratě by byly potřeba, a které nikoliv. Stejně tak jako primárně nehrálo roli ani kritérium počtu přepravených cestujících. Postupně bylo ze seznamu vypuštěno asi deset tratí, které byly v regionální dopravě klíčové, a nebylo je vhodné z různých důvodů zrušit. Ale i na zbylých čtyřiceti tratích bylo ročně přepraveno přes dva a půl milionu cestujících.