Podnikání ve farmaceutickém průmyslu má zvláštní režim — díky patentové ochraně má silně monopolistické prvky, přináší velmi vysoké zisky, je obtížně kontrolovatelné. Jako v jiných oblastech dochází také zde v posledním desetiletí k fúzím velkých firem a jejich rostoucí dominanci na trhu i posilování postavení vůči vládám.

Toto podnikání má ovšem i svá rizika. Patentování účinné substance odstartuje dvacet let zákonné ochrany patentu, ale teprve pak začínají testy a povolovací proces, který umožní léčiva distribuovat. Zhruba jen každý desátý lék je nakonec schválen k používání. V případě úspěchu následuje osm až dvanáct let skvělých výdělků, protože u nového léku si cenu prakticky určuje výrobce sám. Pak je s velkými zisky konec, protože po uplynutí patentové ochrany kopie léků, tzv. generika může začít vyrábět kterákoli firma. Pravidelně klesá cena generik na dvacet až deset procent původní prodejní ceny značkového léku. Samozřejmě že i tato cena kryje výrobní náklady a přináší přiměřený zisk. Zřejmě neexistuje jiné legální obchodování, kde by u nového výrobku byly garantovány tak pohádkové zisky. Ceny léků představují i ve vyspělých zemích, spolu se stárnutím obyvatelstva, hlavní příčinu krize systému zdravotnictví. V rozvojových zemích jsou ovšem dopady daleko drastičtější.

Na konci devadesátých let žalovalo 39 farmaceutických firem vládu Jihoafrické republiky za šíření levných kopií léků proti AIDS, v situaci, kdy roční náklady na tehdy prodávané značkové léky činily dvanáct tisíc dolarů na pacienta ročně — pro většinu nemocných zcela fantastická částka. Právo na život je právo na život, ale byznys je byznys. Mezinárodní protesty nakonec vedly ke stažení žaloby a dohodě o poskytnutí léků v tomto případě zdarma. Pro firmy to bylo únosnější, než kdyby došlo k precedentu, který by měl obecný dopad. I v rámci dohod TRIPS (ochrana duševního vlastnictví) v systému Světové obchodní organizace sice platí, že v případě výjimečné nouze mají chudé vlády právo nedbat patentových práv, ale takové vyhlášení zároveň znamená přiznat selhání státu. Proto se tomu JAR bránila. V současné době jsou pro řadu rozvojových zemí dostupné jen generické léky masově vyráběné např. v Indii nebo Brazílii.

Farmaceutické firmy odůvodňují vysoké ceny léků obrovskými náklady na výzkum. To neodpovídá tak docela pravdě, protože velká část skutečně účinných nových substancí pochází z univerzitních výzkumných pracovišť (z peněz daňových poplatníků) nebo z laboratoří malých biochemických firem. Koncerny jsou stále více především marketingové mašinérie — náklady na marketing představují obvykle nejméně čtyřicet procent rozpočtu a výzkum a testování spotřebuje jen zhruba polovinu této částky. Obrovské náklady na reklamu jsou nutné, protože většina „nových léků“ uváděných na trh nejsou skutečně novinkami, ale jsou to často jen mírně změněné starší verze, které dostanou nové jméno a hlavně novou patentovou ochranu. Někdy jsou nové léky horší než jejich předchůdci. Je to možné proto, že při testování běžných léků se uznává test vůči placebu (neúčinný přípravek), a nemusí se srovnávat s existujícím lékem stejného zaměření.

K nákladům patří také korupce, lobbování a ovlivňování veřejného mínění. Důležitou roli přitom hrají lékaři, kteří se nechávají různými způsoby podplácet, aby dávali přednost určité značce léků. Prostá úvaha napoví, že skutečně účinným lékům příliš reklamy netřeba.