V Listině práv a svobod naší ústavy je článek, který říká: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Nechci teď zabíhat do diskuse o tom, kolik zákonů si již různí politici i lobbisté ušili na míru. To je věc, o které se často mluví a vypovídá o nedobré situaci, ve které žijeme. Praxe tedy tento článek Listiny bohužel problematizuje. Ale i kdyby těchto deformací nebylo, zaznělo několikrát, že co platí u občana, neplatí pro politika. Tam by se tento článek měl dokonce otočit. Politik by některé věci neměl dělat ani tehdy, když výslovně nejsou zákonem zakázány. Platí-li u běžného občana presumpce neviny, v politice platí, že je-li politik podezřelý za závažného přečinu proti svému mandátu, má odstoupit do vyšetření případu. To, že to tak u nás nechodí, je jedním z důvodů pádu důvěry v politiku i  její jednotlivé aktéry.

V jednom ze sloupků jsem se už věnovala kritice kandidatury starostů do Senátu. Tato praxe se po vzniku strany starostů stala normou i ve Sněmovně. Všichni si pomalu zvykáme na to, že dochází ke kumulaci funkcí a koncentraci moci. Zvykli jsme si, že někdo je současně starostou a senátorem, starostou a poslancem, nebo že někdo, kdo získá mandát poslance, kandiduje posléze do Senátu a v případě, že je zvolen, vzdá se poslaneckého mandátu, což není kumulací funkcí, (protože právě toto je výslovně zakázáno ústavou), ale je to neodpovědné chování vůči voličům, kteří dali danému člověku důvěru ve volbách do jiné komory. Zvykli jsme si. Už nám to ani nepřijde zvláštní. Tento princip však nenápadně bobtná právě proto dál.