„Od individua vše začíná, na individuu vše spočívá“, tato myšlenka se prolíná veškerými názory a aktivitami Gustava Landauera, družstevního socialisty, odpůrce kapitalismu, ale stejně, ne-li více, zapřísáhlého odpůrce komunismu. Muže, který zavrhoval soukromo-ekonomickou i státně-politickou moc ve prospěch svobodně utvářeného společenství sobě rovných jedinců. Cestou k vytvoření nové společnosti neměla být jednorázová revoluce, ale revoluce průběžná a nenásilná, nebo snad lépe řečeno, mělo se jednat o cestu evoluční. Stejně důležité jako myšlenka průběžnosti a nenásilí je u Landauera přesvědčení, že kýžená společenská změna není a nebude výsledkem zavádění nových technologických vynálezů, ale postupné duchovní obrody každého člena společnosti. Pouze takováto proměna mohla podle něho přinést změnu společenského systému a uspořádání tak, aby bylo vskutku svobodné.

Při sledování dnešních politických debat jsem přesvědčen, že je nutné jeho základní myšlenku připomenout, a to přesto, že se mohou některé jeho názory zdát překonané či poněkud naivní, tak jako i snahy jiných myslitelů směřujících ke zrušení veškeré formální společenské autority. Apel na obrácení pozornosti k jedinci a duchu je však platný stále a dvojnásob dnes, kdy se téměř veškerá pozornost upírá k rozmanitým odosobněným systémům, procesům a strukturám, a veškerá debata se soustřeďuje na nastavení jejich parametrů. Víra v tyto systémy dnes okupuje soukromou i veřejnou sféru. Na jednu stranu vysoce zefektivňují výkon organizací, na stranu druhou však omezují svobodu a duchovní svět jednotlivců. Svoboda předpokládá volbu cílů a následné cesty k nim.