Prezident Václav Klaus a jeho příznivci se obávají, že výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou na žádost Klause vyjednala vláda Jana Fischera, by mohla v EU narazit, pokud nebude součástí přístupové smlouvy s Chorvatskem. Klaus dokonce zaútočil na ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, když prohlásil, že nevěří, že Schwarzenberg bude výjimku prosazovat.

Pro připomenutí: v případě přijetí výjimky by byla v České republice suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie. Prezident podmínil touto výjimkou svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy, neboť se údajně obával, že zůstane-li Listina v platnosti, mohli by sudetští Němci uplatňovat majetkové nároky vůči České republice.

Jenže situace Schwarzenberga není ve vztahu k výjimce jednoduchá. Ač si vládní koalice dala do koaliční smlouvy, že výjimku prosadí, je Česká republika na tenkém ledě. EU se totiž příslibem výjimky sice podvolila Klausovu tlaku, ale nespecifikovala přesně mechanismus přijetí této výjimky.

Jak už bylo zmíněno, obecně se soudilo, že bude připojena k nějaké budoucí přístupové smlouvě, nejspíš s Chorvatskem. Jenže nyní se v Bruselu proslýchá, že některé země jsou proti tomuto mechanismu. S českou výjimkou mají problém, a spojení s přístupovou smlouvou by učinilo složitým její případné odmítnutí, protože by takové země mohly výjimku odmítnout jedině odmítnutím vstupu kandidátské země, k jejíž přístupové smlouvě by byla výjimka připojena.

Posuzováno prizmatem principů opakovaně deklarovaných českým prezidentem, je pozoruhodné, že se Klaus tolik vzpírá případné demokratické diskusi v EU o české výjimce. Pokud ji tolik chce, měl by se pokusit přesvědčit o svém názoru politiky zemí, anebo přímo veřejnosti v zemích, které s českou výjimkou mají problémy: zejména Rakousko a Maďarsko.

Pokud by se o výjimce hlasovalo v každé členské zemi EU nezávisle na přístupové smlouvě s Chorvatskem nebo jinou zemí, a byla by nakonec přijata, alespoň by se částečně neutralizoval nedemokratický způsob, jímž Klaus výjimku EU vnutil.

Lisabonská smlouva totiž byla doporučena prezidentovi k ratifikaci ústavními většinami v obou komorách českého Parlamentu bez jakýchkoliv výjimek. Poslanecká sněmovna sice schválila spolu s Lisabonskou smlouvou také doprovodné usnesení, podle kterého smlouva nemůže revidovat poválečné uspořádání Československa a zpochybňovat Benešovy dekrety, ale nikoliv výjimku, kterou si později — navíc bez jakékoliv konzultace s Parlamentem — vymínil Klaus.

Už to, že česká vláda vůbec byla ochotna na Klausův požadavek přistoupit a o výjimce s ostatními státy EU jednat, ač k tomu neměla mandát od Parlamentu, je na pováženou. Na pováženou také je, že EU na Klausovu hru přistoupila. Brusel přeci dobře věděl, že v České republice není z ústavního hlediska výjimka v pořádku.

Aby byla výjimka eventuálně v souladu s českou ústavou, nestačilo by nejspíš — přinejmenším v České republice —, aby se o výjimce hlasovalo prostou většinou v rámci schvalování nějaké přístupové smlouvy. Jelikož obě komory Parlamentu hlasovaly o Lisabonské smlouvě ústavními většinami, měla by i jakákoliv změna Lisabonské smlouvy, kterou si až po parlamentním hlasování vymínil Klaus, být schválena ústavními většinami.

Nahlíženo v obecnější rovině, je zřejmé, že česká výjimka je takový ústavní zmetek a tak nehorázný projev libovůle prezidenta, že její odmítnutí by bylo tím nejlepším, co by se mohlo stát. Strašení sudetskými Němci byla podle expertů od začátku jen záminka. Přijetí výjimky by přitom zbavilo české občany některých práv, která vstupem Lisabonské smlouvy v platnost už nabyli. Například možnost obracet se v některých otázkách přímo na evropské soudy.

Je tedy jisté, že pokud by nakonec byla výjimka schválena, napadnou ji u ústavního soudu, a možná i u soudů evropských, některé instituce a jedinci. Už proto, že by její přijetí zbavilo občany některých již nabytých práv.

Klaus se ovšem nevzdává snadno, a boj o výjimku může být jednou z posledních příležitostí během jeho prezidentství, jak se v EU ještě zviditelnit. Bude tedy šturmovat proti sudetoněmeckému nebezpečí, a pokud by výjimka skutečně nebyla připojena k nějaké přístupové smlouvě, bude kritizovat EU za její údajnou proradnost. S prezidentem si v takovém případě užije i vláda.

Zatím nejpikantnější příspěvek do začínající hysterie okolo výjimky nabídla Jana Bobošíková, která kromě urážlivé kritiky Schwarzenberga řekla, že by Klaus měl v případě nepřijetí výjimky stáhnout svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou. Zdá se, že ústava je skutečně pro tyto lidi jen cár papíru. O možnosti, že by prezident „odratifikoval“ stáhnutím podpisu smlouvu, kterou už jednou ratifikoval, totiž opravdu, ale opravdu nic neříká.

Ale možná by to měl Klaus zkusit. Pro Evropu, kde momentálně vládne spíše chmurná nálada, by to byla skvělá zábava.